QuadMania.cz

Čtyřkolkářem se člověk může stát z různých pohnutek. Myslím ale, že přece jen jedna věc nás spojuje. Jsme totiž většinou motorističtí srdcaři. A každý správný motoristický srdcař dřív nebo později, trvale či jen na chvilku, obdivuje rallye. Ano, myslím takovou tu disciplínu, jak je v autě pod kapotou napěchováno stádo třista až pětiset koní jako sardinky a celé se to snaží vejít do úzkých uliček Sardinie. Anebo jak hladově zdolává pouštní kilometry v Africe, Chile nebo v Argentině. A nejde tu ani o to, vlítnout jako prase do nějakých úzkých míst, až je z toho přihlížejícím ouzko. Jde o celou tu atmosféru závodu, který je o trochu delší než třeba šesti kilometrový okruh a který se vydává po trase nebezpečně daleko od depa se spoustou nářadí a náhradních dílů. Má dlouhé přejezdy, časové či jen průjezdní kontroly, kde vám traťáci stačí ještě popřát hodně štěstí. Prostě to, když nestačí jen rychle proletět první či druhou zatáčkou.  Jenže jak si tohle dopřát? Cesta do nového Dakaru má rozpočet v milionech. Cesta do starého sice asi jen ve statisících, ale i tak to je pro většinu srdcařů bližší spíše infarkt než takovýhle zážitek.
Možná právě proto se asi před deseti lety rozhodla skupinka německých srdcařů uspořádat takovou zimní rallye pro čtyřkolky. Od Čech je to sem opravdu jen kousek. Jen za krušnohorskými humny za městem Chemnitz. A aby si toho mohli všimnout i čeští srdcaři, vyprávěla o svém výletě tam na Quadmanii Ollie. To bylo přesně před rokem a vlastně to asi byl nejen pro mne začátek příprav na cestu do Německa. Aby nápad na zimní výlet se čtyřkolkou někam nezapadl, dál pomohla náhoda. To se třeba v depu na crosscountry závodě začnete bavit s jiným čtyřkolkářem. V mém případě to byl Tomáš Pazler, který je v německém quadtrophy určitě nejzkušenějším Čechem. Pak uplyne třeba půl roku a najednou vám vaše plány připomene zvonění telefonu. „Ahoj. Tady je Tomáš. Quadtrophy už otevřela přihlašovací formulář. Jestli ses už rozmyslel, tak se přihlaš. Pořadatelé přijmou jen tak prvních 300 přihlášek…“. To jsme někdy v říjnu. Intuitivně tedy vyplňuju prázdné kolonky na jedné stránce quadtrophy webu. Přiznávám, s tou intuicí malinko přeháním. Stále ještě držím v ruce telefon a Tomáš mi říká co vyplnit. Potvrzuji poslední údaj a už se vidím na startovní listině. Za mým jménem je ještě nějaká poznámka v němčině. Dozvídám se, že je to poznámka o zaplacení startovného. Teda vlastně nezaplacení. Startovné nejde do milionů, ani statisíců, ale asi jen do dvou tisíců (85 EUR). Je to docela dost, co? No uvidíme, co za to bude…  V prosinci už je platba vyřízená. Kdo nemá internet banking nebo aspoň kamaráda s touhle vymožeností, musí do banky. Věřím, že většina čtyřkolkářských srdcařů nemá v bankovních domech svou fotografii s významným „wanted“ a tedy takovouto komplikaci snadno zvládne. Celý prosinec utíká vždycky tak nějak rychleji. Mikuláš, advent, vánoce, silvestr a najednou jsme v lednu. Teď se vám svěřím se zajímavým zjištěním. Myslím, že žádná skupinka srdcařů nemá tak pestré zájmy, jako právě my čtyřkolkáři. Jsme výborní kuchaři, pekaři, atleti, zahradníci, vývojáři, ajťáci, mořeplavci, herci…prostě jak se říká, jsme renesanční zjevy, jak se patří. V mém případě čekání na den O (O jako odjezd na Quadtrophy) zkrátilo trochu adrenalinu s ochotnickým spolkem na naší vesničce střediskové. To, že bylo to divadlo o myslivcích, ještě nic není. Horší pro čtyřkolkáře bylo to, že většina spoluaktérů byla právě mimo jiné myslivci. Světe div se! Během několika měsíců zkoušení i při vlastních představeních, žádný z nich po mne ani jednou nevystřelil. Dokonce jsem některé inspiroval k úvahám o koupi vlastního čtyřkolového stroje… Když k odpočítávání ke dni O stačily už jen prsty jedné ruky, konečně se dostalo na přípravu čtyřkolky. Venku zrovna docela mrzlo. Kontrola, jestli stroj splňuje všechny předpisy, aby mohl jezdit po silnici, musela proběhnout v docela těsné garáži. Jasně, že čtyřkolka zvládne vyjet na silnici i bez předních světel a koncovky výfuku. Dokonce bych se nebál tvrdit, že to zvládne i ochotněji bez všech těch zbytečností, které na offroad maratonu nepotřebujete. Jenže start i cíl toho nadcházejícího závodu je přece jen uprostřed města. Dokonce cizího města. A pod drobnohledem místní polizie! Takže tedy nebylo o čem diskutovat. V předvečer dne O se preventivně loučím se všema nejbližšíma. Svému pětiletému prckovi ve střídavé péči stíhám uspořádat fiktivní oslavu narozenin. Skoro mne až dojalo, jak pěkně drží dortová svíčka v sušence Disco.
A už je tu ráno den O. Čtyřkolka ve vyhřáté garáži ochotně startuje. Nadšeně se vyhoupne na vlek a už se asi těší na výlet. Do auta nosím postupně výbavu na zimu, tedy bundu i kalhoty s termo-vložkou. Pak na celodenní závod patří můj obvyklý baťůžek s picím vakem. No a podle instrukcí vedoucího zájezdu, zkušeného Tomáše Pazlera, přibírám ještě plavky. V okamžiku, kdy opouštím rodný dům, začíná první adrenalinový zážitek. Chápejte, jsem vesničan. Je zima, na silnici leží uježděný sníh. No a mne teď čeká asi 6 kilometrů z kopce do kopce, než vyjedu na suchou silnici. Tátova čtrnáctiletá Kia protestuje v kopcích i za sucha. Přece jen na vleku za ní je naložené Jumbo. Nebudu Vás zdržovat s detaily, prostě trocha potu, motliteb a štěstí a už jedu po D1 ku Praze. Tam se postupně schází celý Big Bob Cat Quad Trophy Team - složení Tomáš (vedoucí zájezdu), Arny, Petr a já. Název i složení pěkný, co? Abych Kiu moc nezatěžoval, jedu v ní sám. Cesta směr Chomutov a Chemnitz osmdesátkou moc rychle neubývá. Volám tedy postupně všem svým známým, někteří mi i zvednou telefon. Škoda, že oba měli příliš naspěch. Pouštím tedy rádio. Kousek před Chomutovem, zrovna když zastavujeme kvůli dotankování, slyším něco o rekordně chladném dni letošní zimy. U obsluhy benzínové pumpy se dozvídám, že právě tady v Krušných horách má být v noci mínus 22°. Už za tmy přejíždíme hranice do Německa přes Horu Svatého Šebastiána. Všechno je tam ojíněné, jakoby to právě Mrazík ojínil svou holí Mrazilkou. A jsme v Německu. Postupně míjíme města Marienberg, Zschopenau, Chemnitz. První zastávka je ve městě Penig. Tady už na celou výpravu čekají příjemně vyhřáté pokoje hotelu Zum Zuber (http://www.zum-zuber.de/go.htm). Venku je už přes minus 10° a tak inserce sauny a vcelku rozlehlého bazénu s 31° je kontrast jako mezi seriálem Teletubbies a Djangem od Tarantina… Tomáš a Arny tady nechávají své rodiny. Zítra je čeká zodpovědná role fanoušků a tak musí být náležitě odpočatí. My drsní dospěláci pokračujeme ještě asi dvacet minut do samotného střediska celé quadtrophy, do vesničky Seelitz. Už je něco kolem osmé večer, to znamená, že už je pořádná tma a vážně strašná zima. To ale nic nemění na tom, že jsou stále pořadatelé regulovčíci na svých místech. Vcelku ochotně a s ledovým klidem vysvětlují, kde máme správně zaparkovat. Musíme složit čtyřkolky. Čeká nás totiž administrativní i technická přejímka. Ostatní v týmu docela rychle startují své CA. No jo stříkačky. Mému karburátorovému Jumbu asi malinko přimrzlo lanko sytiče. Pár mých motliteb, hrozeb a proseb je učinných. Škoda, že si nejsem jistý, které přesně zabraly. Všechny čtyři stroje už vrčí a míří k přejímce. Tam si nejdřív máme zajistit administrativní přejímku. Vcházíme do takové haly. Všude na stěnách jsou obrázky koní. Žádná čtyřkolka. U dveří nás zastavuje dáma, která má přehledný seznam všech přihlášených jezdců. Tedy těch, co zaplatili startovné. Skoro to připomíná vstup celebrit na nějakou VIP party. Poctivě si nás jednoho po druhém odškrtává a předává jakýsi protokol s naším jménem. Je to obvyklé uznání odpovědnosti za vlastní chyby. Podepisujeme jej, ale odevzdáváme až v další frontě. Tady nám na helmy nalepují dvě samolepky se startovním číslem a čipem pro měření průjezdů v rychlostních zkouškách. Krom čipu dostáváme velkou obálku A4 plnou všech důležitých informací a také s přiděleným startovním číslem. Na mne vyšlo pěkné číslo 217. Oválná samolepa patří někam na předek čtyřkolky. Textilní obdélník se čtyřmi zavíracími špendlíky patří na zadek závodníka. Lépe řečeno na bundu či batoh na záda. Je tam také samolepa s předepsanými časy, kdy máme přijet do které časové kontroly. Přijde nalepit někam pěkně na oči. Buď na řidítka nebo na nádrž. S časem to je vždycky tak, že moc brzo či moc pozdě je špatně! Předepsaný čas startu pro startovní číslo 217 a 218 je 10:33. Dál je v obálce ještě zalaminovaná mapa oblasti s vyznačenou trasou. A můžeme přejít na technickou část přejímky. Ta probíhá v takové veliké hale. Poznáváme v ní krytou jízdárnu. Ta se pro dnešní noc přemění na parc ferme. Musím Vám říci moc krásný pohled. Vedle sebe je asi v šesti řadách namačkáno na 300 čtyřkolek! Pohled k nezaplacení. Tak už tedy vím, za co jsem posílal svých 85 éček. Komisaři tady zatím prohlíží naše stroje, kouknou na světla, blinkry. Na řidítka páskou připevňují takový papírový proužek pro zaznamenání průjezdních kontrol. Přes noc tu bude kolkám spolu dobře. Mnohem líp než někde venku na mrazu. Jak zaparkujeme ty naše k ostatním, koukáme na hodinky. Je zrovna 21:00. Končí dnešní čas pro přejímky. Velká příjezdová vrata se zavírají. Přecházíme do budovy, kde procházíme několika sály plných natěšených čtyřkolkářů. Skoro všude je obsazeno, až nakonec nacházíme poslední volná čtyři místa. Jen dosedneme, začíná rozprava s jezdci. Zdůrazňuje se, že máme jezdit opatrně a ohleduplně. Že některé průjezdy vesnicemi budou měřené radarem. Že si nemáme zkracovat cestu přes pole či louky. Speciální prosba se týká zveřejňování onboard videí. Loni si prý německá správa železničních cest po zhlédnutí záznamů na youtube stěžovala na nepovolený průjezd po bývalých kolejištích. Končí rozprava a my se posilujeme vydatnou večeří. Prý trasa bude samá zatáčka. Volím k večeři tedy zakroucené špagety. Mezi jídlem a rozborem taktiky na zítřek ještě všichni vyběhneme na mráz a každý s telefonem nad hlavou hledáme signál na odeslání „dobrou-noční esemesky“ pro naším srdcím nejbližší. Dodebatujeme, dopijeme a vyrážíme zpátky na hotel…
Je ráno 7:30. V místnosti se snídaní je v hotelu Zub Zuber moc příjemná atmosféra. Pan i paní Hoteliérovi jsou opravdu starostliví. Snídaně je pestrá. Snažím se najíst nějak správně. Abych toho moc netahal sebou, ale abych taky vydržel až do večera. Dávám si toho spíše míň a říkám si, ale co, když tak se „dojím“ isodrinkem z picího vaku. Pak rychle a funkčně obléct. Venku je tou dobou asi minus 17°C. Už vyrážíme za čtyřkolkami. Bereme sebou kanystry s benzinem. Na trase celého závodu je připravena jedna hlavní dotankovávací zóna. Je asi v polovině okruhu, hned před startem jedné rychlostní zkoušky. Pořadatelé připravili speciální kontejner nebo spíš vlek, kam je možné při přejímce vložit svůj kanystr, a který bude převezen do dotankovávací zóny. Docela vtipné, jednoduché a hlavně funkční! Z vesničky Seelitz přejíždíme na náměstí ve městě Rochlitz. Tam už na nás čeká zakroucený had čekajících dvojic před startovní rampou. Ještě se napájím z picího vaku. Sleduju, jak na rampě čeká moderátor akce a každého se na něco zeptá. Taky to na mne zkouší, ale jeho otázkám bezpečně odolávám. Zkusíme trochu angličtiny a nakonec zůstáváme u milého „dobrý den a achój“. 10:33 už dávno odbilo - nevadí. S malým zpožděním odjíždíme z rampy. Závod pro nás tedy právě začal. Tomáš a Arny na nás čekají na kraji města a vydáváme se společně na trasu. Chvilku jedem městem, chvilku po nějaké hlavní silnici. Pak sjíždíme na silnice trochu užší. Pro osobáky tohle musí být snad jednosměrky. V jednom táhlém kopci náš vedoucí zájezdu zastavuje. U rozmontovaného Renegejta poznávám svého bývalého kamaráda Pavla Nováka. Loni jsme se potkávali na Crosscountry a offroad maratonech. Ukazuje nám přetržený řemen. Z našeho týmu je nejšikovnější na opravu Petr. Během asi dvaceti minut je náhradní klíňák na svém místě. Chvilku přemýšlím, že to může být dobrá příležitost se s Pavlem zase znovu skamarádit. Chvilku zas, jestli bychom neměli jet každý podle svého a proč stavět u bývalých kamarádů. Taky jsme mohli mít o silného soupeře míň a jestli takhle budeme u každého zastavovat, ten jeden den nám na 200 kilometrů nebude stačit. Jak se pak všichni, včetně opraveného Renegáta, rozjedeme, Pavel nás tryskem míjí a snaží se dohnat svou neplánovanou přestávku. My taky jedeme rychle, ale spíš jen svižně než zběsile. Je to taková pěkná zimní projížďka zasněženou krajinou. Asfaltové úseky střídají dlážděné cestičky pokryté sněhem nebo ledem. Obojí pak doplňují tu a tam přejezdy krajem polí a luk. Vědomi si pořadatelských připomínek, se snažíme držet krajní stopu. Zároveň ale vidíme kolej vedle koleje skoro až do středu pole.
To se asi některý ze soupeřů zapomněl.. Po cestě polem je pak potřeba zdolat nějaký zledovatělý ouvoz, mez, škarpu. Jeden takový průjezd připomíná jízdu mezi dunami – taková velká vlna z jedné strany, hned z druhé strany. Určitě výborné pro dvoutakty, aby se jim jemně promísil olej v benzínu. Blíží se moje první nepříjemná překážka. Dojíždíme totiž k řece. Takový nevinný brod. Koukám, jak projíždí pár čtyřkolek přede mnou. Na konci říčky to berou pěkně vlevo. Taky to tak beru. Před výjezdem z vody se trefuju předním kolem do nějaké díry. Jumbo se nepříjemně naklání. Couvám zpátky do řeky, zkouším druhý pokus. Rozjíždím se ale před hranou výjezdu se zas naklápím. Tak moc ta jediná díra byla přitažlivá. Prostě jak by to byla jediná díra na světě a já musel být v ní. Vzpomínám si, na co jsem myslel při zastávce u Pavla Nováka. Tomáš, který opravdu bez jakéhokoliv problému prosvištěl brodem, úplně samozřejmně seskakuje ze svého Renegejda. Vytahuje mne navijákem na břeh. Stydím se hned dvakrát. Prvně za toto tahání z řeky. No a podruhé za své myšlenky a pochybnosti nad zastávkou u odstaveného Pavla. Jedeme dál. Tušíme, že se nám zatím moc časovou ztrátu nedaří dohnat. Tlačíme trochu víc na pilu. V takovém zarostlém výjezdu nás přibrzdí dvě zaseklé čtyřkolky německých závodníků. Tomáš se ptá, jestli to zvládnou sami. Kývají, že všechno v pořádku, že je tu spoustu stromů a že mají přece navijáky. Jeden po druhém projíždíme. Jen zas mne přibrzdí led na posledním hupu. Neubírám, ale kola se jen točí a čtyřkolka spíš couvá. Kluci mi přiskakují na pomoc a po malém postrčení jsme zas všichni připraveni jet dál. Po chvilce dojíždíme do první časovky. Paní s brýlemi nám říká, že máme něco jako 12 minut zpoždění. Tak to vypadá, že už asi nevyhrajem. Škoda. No nevadí, jedem si to hlavně užít. Trať speciálního testu mi přijde opravdu strašná. Nějaké lesácké stroje rozjezdily změklý povrch. Takže teď zmrzlé hrany kolejí si nezadají ani s tím nejtvrdším trialem při crosscountry v Čechách. Hm. Mám teď zapnuté 4x4. Myslím, že takovýhle terén mému přednímu diferáku nemusí moc líbit. Raději přes ostré hrany zvolňuji, vždyť před námi je stále ještě zhruba 70 % závodu. Trať zkoušky by byla moc pěkná. Dlouhý vyjezd, klopená zatáčka, pár lavic, hezké svezení. Před koncem rychlostky mne dojíždí Petr. V cíli je smutný, že jsem ho možná připravil o pár vteřin. No co, podle pravidel se mu počítá lepší čas ze dvou průjezdů stejnou zkouškou. Příští pokus bude mít jistě lepší.
Ostatně já jistě taky. Jedeme dál. Cesta je opravdu pěkná. Rychlejší i pomalejší pasáže. Občas jsou vidět místa, kde nějaký rychlík opustil silnici či cestu. Zastavujeme u několika průjezdních kontrol. Máváme na fandící děti podél trati. Zrovna přemýšlím, že jsem se asi moc díval na válečné filmy. Všichni jsou přátelští, milí. Možná víc milí než pocestní při projížďce u nás doma. Cesta před druhou rychlostkou uběhla docela rychle. Je tam i dotankovávací zóna. Podle plánu je tu jeden kanistr na dvojici. Druhý kanistr na dvojici nás bude čekat až na startu do druhé etapy, takže opravdu všichni dotankováváme. Snažím se dotankovávat i sám sebe. Ale ouha. Zapomněl jsem, že venku je opravdu něco pod nulou. Picí vak teď tedy vezu spíš jak šnek svou ulitu na zádech. Trať je o něco rychlejší. Mám zapnutý jen zadní náhon. Na pár místech mám zas na mále, ale celé to projíždím. Takže všechno v pořádku. Nadšený, že Jumbo se zadním náhonem zvládne všechno, se snažím vyjet takový ledový úvoz. Sice zastavuju uprostřed kopce, ale pomáhám si sám. Zapínám 4x4, zamykám diferák a Jumbo se poslušně sune dopředu. Mno. Cestou do cíle první etapy si říkám, že na zážitky je to opravdu silný den. To ještě netuším, že největší chuťovky teprve přijdou. Má se totiž překonat takové údolí jednoho potoka. Cesta dolů vede mezi vzrostlými smrky, které asi neuhnou. Jo a je tu ještě pár pařezů, o které asi nepůjde zastavit. Vidím sjezd dvou jiných jezdců přede mnou. Ty pařezy jsou tak trochu jako tágo v kulečníku. Čtyřkolku s jezdcem či bez jezdce postrčí do nevypočitatelného směru. Vím, že jak se rozjedu, tak zastavit půjde teprve až dole. Rozjíždím se. Trochu to připomíná jízdu na tobogánu. Ťuknutí zprava, ťuknutí zleva a už jsem dole. Výborně. Teď už se jen zas dostat nahoru. Nahoru to vede přes pár mezí. Opravdu velká skupina přihlížejících dává tušit, že tenhle výjezd nebude zadarmo. Dávám eLko a 4x4. Jumbo ale nemá rychlost. Pod jednou mezí se zastavuje a klouže zpátky do údolí. Nevím jak, ale uprostřed svahu se mi podaří otočit a popředu sjíždím dolů. Rozjíždím se znovu. Přihlížející dav je mým počínáním vytržen z letargie a povzbuzuje mne. Asi nikdy před tím neviděli stroj SMC a tak na mne volají „Gas Gas“. Ve stresu dávám kombinaci Háčko a 4x4 lock. Do půlky kopce to jede jistě, ale na hraně jedné meze zapracuje omezovač a místo dopředu jedu někam do strany. Ale neubírám. Vyháním pár přihlížejících z jejich vystátých důlků. Omezovač ještě jednou zakvoká. Ale to hlavní je, že jsem na kopci. Uff. Trochu už myslím, jaké by mohlo být vypravování o Quadtrophy, o které požádala Ollie. Škoda, že ho asi už nenapíšu. Tolik krizovek z první půlky už s větší únavou v půlce druhé nemůžu přežít. Do cíle první etapy mne ještě zastavuje jedno pozdě zapnuté 4x4. Zas je tu naštěstí Tomáš. Už ani nepočítám, kolikrát jsem se dneska musel stydět. Třeba při jízdě po bývalé železniční trati. Dojedeme pomalujedoucí stroj. Pak najednou chybí pražec. Vedle je odstavená čtyřkolka, která tuhle past na mamuty, možná i Jumba, přehlídla. Jezdec před námi zpomalí a už se z té díry nemůže sám dostat. Tomáš zas úplně automaticky seskočí ze svého stroje. Jezdci pomůže překážku překonat a my můžeme jet dál. Co nás čeká v druhé půlce? Jsme zas na náměstí před startovní rampou. Teď už máme drobný náskok. Snažím se tedy zkontrolovat telefon, jestli mi neuteklo nějaké důležité volání. Nacházím milou zprávu „Haj, hele dej potom vedet jak jsi dopadl jo J“. Je fajn, když má o Vás někdo starost. Snažím se tedy odepsat něco ve smyslu, že už je za mnou první půlka. A že to je pohoda. No, lhát moc neumím. To, že chci odtamtud okamžitě domů, jsem ale nenapsal. Ani to, že si vážně nejsem jistej, jestli přežiju tu druhou část. Pro start do druhé půlky si prohazujeme dvojice. Tomáš a Petr se sportovnějšími Renegejty vyráží první. Já startuji v takové dělnické dvojici s Arnym. V dělnické jakože víc s pracákama. Arny jede první. Snažíme se natahovat krk a zahlídnout před sebou některého z našich renegejtistů. Marnost nad marnost. Jsou už někde v čudu. Jedeme ostrou stíhací jízdu. Prolítáváme dvorem nějakého skladu. Výjezd ze dvora je takovou brankou s kamennou zídkou. Arnyho dlouhý Outlander míří do branky místo popředu bokem. Rána. Pomáhám odtlačit čtyřkolku a tušíme první škodu. Každé kolo míří jinam, ohlá spojovačka, prasklý rám. Pořádná rána. Arny ukazuje ať jedu dál, ať se snažím ty naše dva závodníky dohnat. Vzpomínám na to nepěkné tušení z konce první etapy. Jestli je rychle nedoženu, budu na těch několik krizovek úplně sám. Rychle se snažím zapomenout myšlenky typu „všichni tady umřeme“ a jedu, co to na tom ledu jde. Odpočívám cestou přes obydlená místa a snažím se dodržet slíbených padesát. Kolem zdravím znovu přihlížející děti. Když na ně mávám, poskakují radostí. Mám pocit, že mi fandí. Moc příjemnej pocit. Nadobro tak zapomínám na oblíbené válečné filmy. Blíží se opakování mé první krizovky, je tu znovu řeka a brod. Ze břehu sleduju Outlandera, kterému se očividně nechce z vody. Pane jo, co teprve bude ve vodě chtít dělat moje slůně. Než vjíždím do vody, ještě na mne něco volá jeden z přihlížejících..volá německy a vůbec mu nerozumím. Zkouším krátkou ověřovací otázku „recht?“. Pokyvuje hlavou, že ano. Tak vjíždím do vody a připravuju se na to, jak voda bude moc asi studená. Škoda, že mám plavky někde na hotelu. Zatáčím tedy na druhou stranu výjezdu, než při prvním dopoledním pokusu. Malé proklouznutí, ale mému Jumbu se voda zdá asi až příliš chladná. Ochotně se dere na břeh. Tak tady to máme za sebou. Vypínám 4x4 a zas se snažím dohnat rychlíky s renegejty. První časovka. Vůbec nevím, jestli jsem brzo nebo pozdě. Tomáš s Petrem tu nejsou. Vzpomínám, co mne mohlo tak zdržet? Už to mám. Jak jsem odepisoval na esemesku, měl jsem sundané rukavice. Prsty mi tak zmrzly, že jsem nebyl sto, rukavice rychle vrátit na ruce. Zatracená zima.
Startuju do předposlední rychlostní zkoušky. Kolem vyznačené trati je vidět několik slabších stromků, které nepřežily „výlety“ ostatních čtyřkolek mimo trať. Ženu se dál a těším se, až to budu mít za sebou. Nebo aspoň až někde uvidím vedoucího toho našeho zájezdu. Projíždím klecí na konci rychlostky a ženu se dál. Na jedné křižovatce vidím jet proti skupinku jiných čtyřkolek. Buď bloudím já nebo oni. Rychle se to vysvětluje. Na jednom sjezdu z hlavní silnice se někam zatoulala šipka na odbočení. Zatraceně, musím se kousek vrátit. Místo toho, abych ztrátu doháněl, nabral jsem tak další minutu navíc. Dojíždím další čtyřkolky. Nos mi ochlazuje směs sněhu a střípků ledu, co za nimi věje. Během chvilky se mi je podaří předjet. Přichází ledový výjezd lesíkem. Má krizovka číslo dvě. Jedu sám, nikde nikdo. Tak se uklidňuju, že aspoň více případných pokusů nikdo neuvidí. Vyjíždím ale hned napoprvé bez zaváhání. Teď si zas říkám, škoda, že to nikdo neviděl. Projíždím několik dalších úseků bývalého kolejiště a už dojíždím do tankovací zóny před poslední rychlostní zkouškou. Kluci pořád nikde.
Na displeji svého Jumba se snažím odhadnout, jestli vystačím s benzínem až do konce. Podle všeho nevystačím. Pak zkouším, jestli něco nedotankuju alespoň pro sebe z picího vaku. Stále je zamrzlý. Potkávám Pavla Nováka. Oba si dáváme stejnou otázku „kde jsou ostatní“. Sem prý nedorazil ani Tomáš, ani Petr. Tak si říkám, jestli nezapomněli odbočit u křižovatky s chybějící značkou. Ptám se Pavla na benzin. Nemá. Jeho kanystr je asi někde poblíž toho mého. Oba tedy v Rochlitz na náměstí, takhle vedle startovací rampy. Pak si všimnu, jak tam nakládají tři německé čtyřkolky na vlek. Opatrně zkouším anglicky, jestli od nich nemůžu koupit aspoň 5 litrů benzinu. Je to možné. Dávám jim 10 EUR a už klidnější dotankovávám. Jen co vracím prázdný kanistr, vidím jak zbytek Big Bob Cat Quad Trophy Teamu právě dojíždí. Tomáš vysvětluje, že po startu oba odbočili dotankovat a že jen koukali, jak jsme Arny i já vypálili z města ven. Směju se. Tak proto jsem je nemohl dohnat. Pořád ještě máme reservu na start do poslední erzety. Už chci mít ale i zbytek závodu za sebou. Za erzetou je už jen pár ledových výjezdů. A pak hlavně sestup a výstup tím údolím. Tak vyrážím do rychlostky. Druhá rychlostka je o něco širší. Nechávám 4x4. Všechno je pod ledem. Míjím se s prokluzující sportkou. Projíždím posledních pár ostrých metrů a průjezdem časoměřičskou klecí vyjíždím ven. Jedeme dál. Ledový ouvoz už mne podruhé nezaskočil. Zbytek týmu už teď zas drží spolu. Blížíme se k údolí. Pomalu se spouštím dolů. Cítím, jak občas jedu jen po předních kolech. Nedělám žádné prudké pohyby. Stejně by na nic nebyly. V půli svahu slyším nějaké rady kudy. Rozumím jen recht, ale tady mi to naštěstí stačí. Zas to beru zprava. Jsem dole v údolí. Pořadatel mi do papírového lístku průjezdních kontrol procvakává obrázek. Ještě mezi tím zahlásí sympatické „dobrý den Achój“. Dávám Háčko, 4x4 a pořádně se rozjíždím. Teď se stydím naposledy. Vyjet tohle je tak jednoduché. Proč jsem s tím napoprvé dělal takové obstrukce. Do cíle v Rochlitz zbývá už jen tak 10 nebo 20 kilometrů. Už je skoro tma. Rozsvítíme všechna světla, co jsou na čtyřkolce. Cestou byla ještě jedna průjezdní kontrola. A už jsme na rampě. Tam kde to začalo, tam to taky končí. Pořadatel si pro kontrolu odebírá ten proštípaný papírek z řidítek. Teď už byl kompletně zaplněný kytičkami, hvězdičkami, srdíčky… Dojíždíme do depa v Seelitz.
Vyhlášení výsledků je ale až za 3 hodiny. Tak zatím naložíme stroje zpátky na vlek. Slyším, jak mi zvoní zas v kapse mobil. Jen taktak ho stačím zmrzlými prsty zvednout. Moc milý hlas se v něm jakoby omlouval „…no co, tak už jsem měla strach, no…“. Jsem šťastný, že jsem to přežil. A ta starostlivost někoho někde uprostřed Čech mne zahřívá víc než teplá sauna či horká sprcha na hotelu v Penigu. Ale i na tu sprchu, saunu a horký bazén postupně dojde. Čekání na vyhlášení příjemně uběhne. Dojde mi ještě esemeska od Pavla Nováka, abych jim když tak vyzvednul pohár. Když vyhlašují naší nejpočetnější skupinu „Solo ATV“ hlásí na 4.místě Pavel Novak Progress Racing.. Instrukce tedy už mám, tak přijímám krásný velký pohár s poklicí. Moderátorovi anglicky říkám něco ve smyslu, že sice nejsem Pavel, ale že jsem fotogičtější než on a že bude mít aspoň hezčí fotky na památku z předávání cen. Pak se vyhlašuje třetí místo. Německé jméno mi nic neříká. Tak že podávám ruku a říkám gratulíren. Když dojde na druhé místo moderátor vyslovuje jméno Martin Micek, Čechia.. Martin nejde a moderátor pohotově říká, že tedy pěknou fotku v zastoupení bude mít i on. Vystupuju tedy výš na stupně vítězů. Dostávám od blonďaté Helgy ještě vetší pohár s ještě větší poklicí a taky pusu. Hmmmm hučí uznale dav před podiem. Pro „hučící“ rakouskou partu měla taková pusa evidentně větší cenu než všechny ty poháry, co se hromadí na stole před nimi. Když přijde na řadu „…and winner is…“ jsem znovu připravený. Pomalu už našlapuju na stupínek nejvyšší. Lidi před podiem se náramně baví. Moderátor vtipně vysvětluje, že už mám přece jen plné ruce a že jsem si neměl brát pohár za 4. místo. Teda Pavle fakt díky!
Tak tedy už jen párkrát gratulíren gratulíren a hybaj pryč z podia. Na konci všichni bez pohárů ještě dostávají památeční zlatou medaili. Tak nevím, pošlu do Liberce pohár nebo medaili? Uvidím.  Na výsledcích vycházím z našeho týmu nejlépe. Mám nejmenší započítanou penalizaci. Divné. To asi za to, jak jsem každého zdravil a na každého se usmíval. Petrovi je to asi trochu líto. Půjčuju mu tedy jeden z pohárů a fotíme se spolu jako velcí mistři. Za chvilku se ještě objeví skupinka kamarádů Martina Micka a našemu týmu na stole zbývá už jen jeden pohárový kousek. Silný rakouský tým v dobré a hlasité náladě každému připíjí. Připíjí i na nás na Čechy. Objednávám ještě všem z našeho týmu aspoň symbolický přípitek. Tahle partička se mi vážně líbí. Společných 30 hodin uteklo hodně příjemně. Loučím se s nimi a vyrážím zpátky do Čech. Zítra v poledne musím být fit. Jedna ze zpráv na mobilu se totiž ptala „dobře dojel? nedáme zítra obed?..“. Z Rochlitz odjíždím asi ve 22h. Cesta tátovou Kiou příjemně ubíhá. Na dvůr dojíždím kolem druhé ráno. V domě se ještě svítí. Táta mne vidí vystupovat s velkým pohárem a okamžitě mi dojatě gratuluje. Jsem unavený, tak vysvětlení nechám na zítra. Nebo to nechám až na půlku března, než budu pohár předávat Pavlovi Novákovi. Třeba zas začneme být kamarádi. No ten výlet nebyl úplně zadarmo. Ale stálo to za to. Některý zážitky byly vážně k nezaplacení. Už se těším na příští ročník. A ještě naposledy můžu říct, že ta má quadtrophy skončila přesně na stejném místě, kde začala. Totiž tady na Quadmanii.