QuadMania.cz

Setkání na pumpě v Průhonicích bylo jako vždy s malým zpožděním a ihned co jsme pozřeli umělý hamburger od MC jsme vyrazili směr Maďarsko. Cesta ubíhala náramně, jely celkem tři auta, osm lidí a to je vše. Na Slovensku jsme byli coby „dup“, Maďarská dálnice byla taky slušná, ale stejně jsme si naběhli, tedy konkrétně přímo já. Zakoupil jsem v devět večer maďarskou dálniční známku s platností jeden den a chtěl odfrčet na Ukrajinu. Jenže jeden den je u Maďarů den kalendářní a tak za 15 euro jsem měl kus jakého si losu jen na tři hodiny, neboť platnost toho papírku byla jen do 23:59. Vrátit peníze, je po obsluze pumpy naprostý nesmysl. Ještě před dvěma minutama jsme si s čerpadlářek povídali anglicky i německy. Najednou když šlo o peníze tak řeči zapomněl a bylo vymalováno. Tak jsem si navíc ještě koupil další tentokrát desetidenní známku za něco přes 30 eur. No stalo se. Za volantem jsme se střídali, abychom hned následující den po obědě, kdy byl plánován první výjezd do hor byli čilí a plní síly na sběr zážitků. Koneckonců Ukrajina, to už je výzva. Ty zážitky, ale začali chodit ještě dřív, než jsme plánovali. Asi v půl čtvrtý ráno jsme s úspěchem dorazili na Maďarsko ukrajinskou hranici, připravili si veškeré doklady a hurá mimo unii. Jenže chyba lávky, Maďaři okoukli naše stroje zajímali se, kam jedeme drandit a jak to rychle jede a s úsměvem na tváři nám popřáli hezký výlet. Jenže Ukrajinci s placatýma čepicema byli zcela jednoznačně naprosto jiného názoru, a protože jsme je probudili a museli by udělat zase nějaké nové lejstro, tak nám raději řekli, že přes tento přechod můžou jet jen samotná auta, ale ne s vlekem a ať zkusíme přechod Záhon, ne to není zelená čára, to je skutečně název hraničního přechodu. No bylo to asi 140 km na sever, kam jsme samozřejmě nechtěli. Nicméně každé auto mělo na okně přilepené minimálně dvě navigace a tak průřezem značek Garmin, Tomtom, Navigon, McGuider apod. jsme dospěli k názoru, že všechny ty krabičky vědí co mají dělat a k čemu jsou určeny. Ne nemýlíte se. Ani jedna z nich nám nenabídla nějakou rozumnou cestu, i když to tak na začátku vypadalo. Když už nás to dotáhlo na třetí přívoz přes řeku, který samozřejmě funguje jen jeden den v sudém měsíci a lichém a navíc přestupném roce je opravdu zle. Papírová mapa nakonec rozhodla a s úderem šesté hodiny jsme konečně dorazili, kam jsme původně vůbec nechtěli, ale kde měla být ta vstupní brána do země, dnes již nevysněné. A nastala klasika, Maďaři byli úplně v poho s přístupem jako bychom byli vždy bratři. Jenže Ukrajincům dávají naše firmy asi málo práce a museli jsme jim v minulosti něco moc špatného provést, protože výsledek jejich snažení tomu plně odpovídal. Sepsali jsme nějaké dotazníky, a papírky, aby nikdo nikam nezdrhnul a přes dvě kontroly v budce a na mostě přes řeku Tisu jsme se dostali zase k těm čepicím. Milion papírů, dokumentů, osvědčení apod. a stejně to nepomohlo. Procedura horší než když za komančů chtěl někdo na západ. Výsledek? Pro Ukrajinu jsme nežádoucí. Chyběly nám dva dokumenty a tak se soudruzi rozhodli, že buď nás tam pustěj bez jedný čtyřkolky a jednoho vleku, kde byli 3 čtyřkolky, nebo prostě nic. Tak že nic. Strčte si tu Vaší Ukrajinu do ….. Je asi velmi patrný můj hněv, jenže si uvědomte, že přípravy trvali přes dva měsíce, v Dilove, jsme měli zaplacený hotel i s parkovištěm na čtyřkolky a průvodce, který nás měl povozit po chráněné krajinné oblasti a ukázat místa, kde si z nedotčené přírody cvrnkneme do trenek. Opravdu si myslíte, že jsme to nechali jen tak? To víte že ne, bylo všem jasný, že čepice chtěj nějaké zajímavé papírky s obrázky vybrané z bankomatu, jenže když už s nimi nehla ani suma 100 EUR přiložená do dvou pasů, tak to padla i hranice naší solidárnosti. Jedem prostě pryč, nikdy jsem na Ukrajině nebyl a jistě informace o ní nemám zcela správné, ale asi tam mají všude zlaté kliky u dveří, vyhřívané dálnice, digitální televizi v mobilech a auta co jezdí jen na vodík a vůbec to asi musí být opravdu země, kde včera znamená již zítra a nebo spíš za týden. V každém případě nevím, co si ti hoši na čáře dokázali, jeli jsme tam na pozvání a navíc utrácet peníze a ne zrovna málo. Asi jich mají dost a tak dál o tom nebudu spekulovat. Nicméně příští rok budu mít s sebou takovejch razítek, že se z toho hoši zapotí. Já se tam prostě dostanu a basta. A zase není konec, na Ukrajinu jsme se nedostali, ale zpět do Maďarska také ne. Divíte se, já už opravdu ne. Na Ukrajinu nás nepustili a tak nám nedali do pasu razítko, že jsme tam byli. No a problém je tady. Než jsme se vrátili, prohodili se na čáře směny a ta nová nedokázala pochopit, že jsme přijeli z Ukrajiny a přitom nemáme razítka v pasech. Poprvé, co Maďaři zklamali. Uběhli asi tři hoďky a jsme konečně nazpátek doma, teda v unii.
No dobrá, jsme chlapy, nebo si to alespoň o sobě myslíme a tak jsem udělal rychlé rozhodnutí, několik telefonů a už jsme na cestě do Rumunských hor. Párkrát jsem tam byl a tak vím do čeho jedu. Konkrétně tedy oblast Muntii Tible u města Baia Mare. Vše jsme měli dopředu dojednané díky pomoci kamarádů, kteří doma (v Čechách)sehnali spojení na paní domácí. Ubytování na místní poměry není špatné, krásný soukromý penzion s velikým pozemkem i spoustou místa na parkování. Jen ta cena odpovídá spíš hotelu Hilton přímo v New Yorku, ale rozhodně ne ve vesnici v Rumunsku. Nedá se nic dělat, 24 hodin za volantem udělalo své, a jdeme na pokoje. Slíbené čtyři pokoje po dvou se rázem změnili na tři s přistýlkou a jedním společným záchodem. Večeře byla taková nějaká a tak jsme si ještě večer na čtyřkolkách zajeli na pivko. Shodou náhod jsme tam potkali bandičku čtyřkolkářů z Čech, kteří tu byli již týden. Prohodili jsme pár slov a mazali do hajan. Přeci jenom jsme se připravili o půl dne ježdění tak ať to ráno hned roztočíme.

Den 2

Noční průtrž mračen, dala tušit vyplavené sklepy a rozvodněné horské říčky, v souladu s nízkou teplotou jsem neměl moc dobrou náladu. S úderem šesté ráno se ale vše změnilo, s kolegou jsme ještě museli zajet do města na opravu dvou pneumatik a drobné úpravy na čtyřkolce a včas se vrátili na slíbenou snídani. Dostali jsme vaječnou omeletu, která byla průhledná a předpokládám, že by se podle ní dali seřídit ventily. Bylo to, jako když plivne a tak jsme raději vzali roha a hurá do hor. Loňské zkušenosti z rumunského Banatu vzali za své, protože téměř všechny cesty,které jsme do odpoledne zdolávali, byli téměř neprůjezdné. Popadané stromy, velmi ale velmi příkré srázy, mazlavé bláto a neprůchodný porost nám dali docela zabrat. V jednu chvíli to vypadalo, jako by místní „Krakonoš“ seslal všechny pokácené stromy na jedinou možnou cestu, kudy se dalo jet. Něco jsme uřízli ruční pilou, a co šlo tak jsme vzali navijákem a stáhli, nebo ta kláda v lepším případě praskla. No zatím to tady není ani tak o svezení jako o práci v lese. Ale koneckonců kvůli tomu jsme sem jeli. Na příjemné loučce u potoka jsme se konečně pořádně najedli (z vlastních zásob) a po kontrole místních lesáků, kteří si napsali naše SPZ – ky, jsme zase vyrazili na sběr zážitků. Nejde to ani popsat, vystřídali jsme lesní cesty plné bahna, louky plné močálů a kroutících se potoků. Dostali jsme se i do lyžařského střediska a střihli jsme si parádní výjezd po sjezdovce. K večeru jsme se dostali do kamenolomu, kde si to dokola drandili dva 200 tunové Belazi a nakládalo je ještě lanové rypadlo.Vyskytla se nám i jedna závada, ale společnými silami jsme to za hodinku dali ohromady. Vyměnit totiž roztrhanou manžetu vnitřního kloubu na přední poloose nahradit jí o něco vetší z Kawasaki a to vše v písku a prachu je přeci sranda. No ona se vlastně neroztrhla jen tak. Našel jsem krásnou dlouhou zatáčku která se dala jet smykem pod plným plynem a tak jsem chtěl udělat pár hezkých fotek. Všem ten smyk vyšel, jen Radek se do zatáčky tak nějak nevešel a navíc mě málem přejel. Co blbne?, projelo mě hlavou, ale když jsem viděl že jeho pravé přední kolo se nalézá úplně někde jinde, než kam ho výrobce umístil, bylo mě jasné, že je rád, že vůbec dojel ke mně a cestou to někde nesložil. Cestu domu jsme si zpříjemnili naprosto nekontrolovatelnou jízdou tak hustým porostem, že to chvílemi vypadalo, že se snad domu ani nedostaneme. Nakonec bylo vše v naprostém pořádku a utahaní a špinaví, jsme se vrátili do pensionu, abychom si nadlábly svoje pupky, dali horkou spršku a spláchli prach, kterého jsme měli na na kila. Pani domácí, která se zjevně štítila jakékoliv práce a hrála si na „lady“ nám k večeři připravila sice tradiční rumunské jídlo, a sice mleté maso s rýží zabalené v zelném listu s bílým chlebem a zakysanou smetanou. Jenže to bylo studené, chuťově nevýrazné a hlavně, chlapa to nenasytí. To byla definitivně poslední tečka za tímto politování hodným omylem. Za původních 35 EUR prostě spadli z jahody naznak.

Den 3

Nevadí, ráno se balíme a frčíme do Moguši, sice ještě netušíme, co přesně nás tam čeká a možná právě proto jsme příjemně překvapení. Nebojím se říct luxusní hotelový komplex v plné parádě včetně sauny, whirpoolu atd. no kvůli tomu jsme sem nejeli, nicméně pokoj pro dva za 51 „éček“ včetně perfektní snídaně se prostě neodmítá. Fofrem se ubytujeme a hurá na čtyřkolky. Od šéfa hotelu ještě dostaneme poslední instrukce k jízdě, a sice, že jediné kde se opravdu nesmí jezdit jsou sjezdovky. Jsou totiž na soukromých pozemcích a tak je dobré se jim vyhnout. Dal nám i tipy kam vyrazit a hned jsme na to vlítli. Asi 4km od hotelu jsme se dostali do kamenolomu, který je pravděpodobně v likvidaci. Pak ještě pár set metrů do kopců a už se před námi rozkládá nádherné panorama pohoří Muntii Tible. Velikánské louky, nekonečné výjezdy a sjezdy, do toho rozpukaná půda narušená neustálými přívaly vod z hor udělali své. Co víc si přát. Hurá do lesů a hor, kterých se zde snad ani nedá nabažit. Vybrali jsme si jeden příjemný kopec, který jsme kolem dokola objeli, kolega vyhrál sázku, že to bílé co je na něm je ještě pozůstatek zimy a strhla se lehká koulovačka mokrého a sakra studeného sněhu. Našli jsme krásný rovinatý kousek na slunci a udělali si oběd. Někdo měl lečo, Trenčianské jemné párky s fazolí je také klasika a navrch kafe 3 v jednom a můžeme dál vyrazit. Stroje jsou zatím v naprostém pořádku, začínají se objevovat první puchýře na rukou a možná i slabá únava. Jenže zážitky, které se tu na nás přímo lepí, vše vykompenzují. Dnešní ježdění je opravdu skvělé, vyzkoušeli jsme mokré, suché, pevné i štěrkové podloží no prostě PARÁDA. Lesní cesty jsou tu jedna radost, je jich tu tolik jakoby neměli nikdy a nikde skončit. Najednou máme před sebou a hlavně přes cestu jeden padlej strom asi tam 80 cm v průměru. S tím už by si poradila jen motorová pila. No vzhledem k tomu že jí nemáme a vracet se nám rozhodně nechce tak se chopíme lopaty a pod stromem si prostě a jednoduše podkopeme průjezd. 20 minut práce a už projíždí první stroj. Vcelku hezká „pracovní“ vložka v ježdění. Kdybychom to tak nehnali, asi bych stále jenom fotil a fotil. Tenhle kout Rumunska se prostě povedl. Pomalu nabíráme zpáteční směr k domovu, tak 10 km ostré jízdy pod smykem a plno prachu. Nemám už slov, začíná to tady být opravdu úžasný. Udělám ještě jednu fotečku jednoho bezvýznamného štěrkovo kamenitého sjezdu a už vím, že se přede mnou něco děje. Kolega Milan měl buď mikrospánek, nebo se kochal přírodou nebo se prostě jen zamyslel a to se při jízdě neodpouští a tak se během pikovteřiny stačil převrátit se čtyřkolkou. Strach o stroj místo o sebe samého zafungoval s naprostou přesností, a tak stroj spadl do měkkého, přesněji tedy na Milana, který předtím svými žebry a zadkem okusil tvrdost ostrých a velikých kamenů. No Jeho Renegade dopadl podstatně líp. Naražená žebra, možná na chvilku vyražený dech, orosení čela, ale hlavně chvilkový šok neudělal ani Milanovi ani nám dobře. No nakonec vstal a s výraznou bolestí ve tváři šel kontrolovat stav svého miláčka. No bylo všem jasné, že tento dnešní výlet je definitivně u konce a jedinou prioritou zůstává odjezd na hotel a to po silnici a pokud možno bez děr. Takové, ale v Rumunsku rozhodně nejsou. Přes les jsme to měli asi 15 km, ale nakonec jsme přeci jen našli silnici a po 40 km zdárně dorazili. Byla už tma, jeli jsme jako vláček, první jel Mirek na nejslabším stroji a chvílemi to vypadalo, že z jeho Gladiátoru vytřese motor. Z prvu to vypadalo, že se mu zaseknul plyn a v zatáčkách porušuje veškeré možné fyzikální zákony. Jeho stíhací jízda nabrala takové velikosti, až přejel odbočku k hotelu, která je značena cedulí asi 6 x 3 metry a hotel nehotel , valí si to stále do hor. To že za ním nikdo není, zjistil sice až po pěti kilometrech když dojel do kamenolomu, ale alespoň se pořádně svezl, i když na silnici o tom asi nemůže být řeč. Rychlá a horká sprcha z nás udělala zase lidi a i když bylo už čtvrt na jedenáct, vyrazili jsme na večeři. Nejdřív to vypadalo na okázalou svatbu, ale nakonec jsme zjistili, že dcera majitelky hotelového komplexu zde slaví své 18 té narozeniny a to vskutku v Hollywoodském stylu. Večeře byla výborná, veškerá možná evropská piva byla stále k dispozici a tak jsme byli všichni spokojeni. Jen Milan jaksi nedýchal, bál se zakašlat, zahýbat no prostě měl toho plné zuby. Říkal stále, že ráno nikam nepojede, že má ledvinu na výměnu a žebra na prach. No snad to chlapec nevzdá, uvidíme ráno, jak na tom bude.