Den 4
Nádherné ráno, modrá obloha a podrobná mapa hor půjčená jednou provždy z recepce dávala tušit pěkný výlet. Milan s Mirkem jsou naprosto vyřízený a jejich slova dávají tušit, že dnešní výlet se je netýká. No nechám to na nich. Vloni jsem tady objevil nádherný kus hor, kde jsou dva televizní vysílače, cestou se musí projet přes důl s těžbou železné rudy a tak dá. No když se to kluci dozvěděli, tak ne že by je jejich zranění přestali bolet, ale ujít si to rozhodně nenechají. Mapa je naprosto výborná. Alespoň si to myslím. Cesta, která je nejkratší do horského střediska Cavnic není ani na auto, ani na čtyřkolku ani pěšky. Takže čárka na mapě je skvělá jenže naprosto nepoužitelná, snad jen pro zkušené šerpy z Tibetu. Objedeme to přes lom, a cesta, která měla být jen poznávací a klidná se nám náhle proměnila v offroad trialovou vložku. Raději jedu jako první aby mě Mirek s
Milanem nedojeli. V duchu, i když jsem zcela fit tak cítím s nimi každou díru. K mému překvapení však zjišťuju, že růžový kamarád Brufen nebo chcete-li Ibuprofen začal mohutně působit a není již třeba brát ohled na kvalitu cest. V Baiutu ještě koukám, jestli není na chalupě náš známí, který nám vloni významně pomohl se svářením prasklého držáku tlumiče. Nikde nikdo, jedeme na vysílač. Cestou jsem přejel dvě odbočky, ale o to to bylo záživnější. Pak jsem si byl stoprocentně jist, že už jsem na správné cestě na to abych zjistil, že to opět nevyšlo. Výjezd byl tak náročný, že se zpět je nemožné a musíme jet cestou necestou. 250 metrů a hodina jízdy není sice nejlepší výsledek, ale hlavně že jsem na cestě. Nikoho nic po práškách nebolí, dobře jsme se najedli a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Ty cesty byli jak ta nejlepší světová rally, spousty kilometrů, vysoká rychlost, snad milion zatáček. Hned bych si to střihnul znovu a znovu. Jenže jsme tak vysoko, že vracet se zpět do údolí nemá smysl a tak tedy konečně pokoříme pohoří Muntii Tible . Jenže to se nechce tak snadno vzdát. Cesty už dávno skončili a jediné co nám zbývá je jet na přímo lesem rovnou za nosem. Jediná možnost jak pokračovat v hromadách popadaného dřeva je vnutit si myšlenku, že tam, co jiní skončili, tam my teprve budeme začínat.
Ještě čtyři kiláčky po cestě a jsme na nejvyšším místě pohoří Muntii Tible. Nádhera, konec slov. Cokoliv psát by bylo naprosto zbytečné. Kdo nezažil, nepochopí. Přes jedno údolí máme protější kopec plný cest, které si chceme projet. Jenže dostat se tam je téměř nemožné a tak jedem kam to prostě vede a neřešíme směr. 2 hodinky v sedle a jsme na dalším vysílači. Úžasný výkon hodný zkušených čtyřkolkám. Zase nám stouplo sebevědomí a posunuli jsme hranice pokořitelnosti pohoří. No zkrátím to, příroda jako vždy zvítězila a ten vysílač byl ten samý co jsme ho před dvěma hodinama opustili. No co se dá dělat, jízda stála za to. Nikdo z nás ještě netuší, co vše nás čeká na cestě domů a že tento den bude opravdu zatím nejlepší, co jsem kdy na čtyřkolce vůbec zažil. Už teď mám strach, že ty dojmy nedokážu interpretovat.
Čeká nás teď jeden hodně nepříjemný výjezd. Nikomu se do něj moc nechce až nakonec Tomáš rozparádí svého Kinquada asi možná zavře oči a jede. No po chvílích zatajeného dechu je až nahoře a jde jasně vidět, že to jde zvládnout. Míra nějaké převýšení a hluboké koryto výjezdu neřeší a už si to frčí nahoru. No jenže nějak nedofrčí, zůstává viset ve třičtvrtě cesty, jeho „gladouš“ je ke kopci bokem a tak tak, že se neskoulí dolů. Kdo má ruce a nohy běží na pomoc. Kurtou jsem ho přivázal za předek, Tomáš couvnul až kam to šlo a s pomocí ostatních jsme ho nakonec vytáhli až na bezpečné místo. V korytu po sobě nechal hotovou spoušť a tak jsme pro jistotu připraveni s lanama a kurtama abychom pomohli ostatním, no pomoc byla na místě a hodila se i dalším. Konečně jsme se přesunuli přes další údolí a čeká nás ještě další přesun přes hřeben hor. Písčitá cesta se stále klikatila do kopce a byla stále užší a užší.
Stojíme na rozcestí a padá zcela jasná volba na směr lehce vlevo. Mirek se ujímá vedení kolony a frčí na průzkum. Už po pár metrech prudkého stoupání je jasné, že tudy cesta nevede. Zcouvat na písku přes sto metrů a navíc v bočním náklonu je fakt hustý. No co se dá dělat tak pojedeme tou cestou vlevo a je to. Výjezd slušnej, les byl příjemně vlhkej a cesta solidní. Až na to že Radek zapadnul v jemným blátíčku, Milan ho hned vytáhne ven a pokračujeme. No pokračujeme, i tahle cesta je naprosto nesjízdná a tak zpět na poslední rozcestí. Volba je jen jediná cesta v pravo je ta správná volba a celkem bez problémů nám nechává vychutnat klidnou asi dvoukilometrovou jízdu. No a je to zase tady. Zbývá posledních 500 metrů velmi prudkého a nakloněného písečného výjezdu. Nikomu se do toho nechce, v hlavě se mísí pocity rizika s možností sladké odměny v podobě překonání posledního výjezdu ke zdolání pohoří Tible. Zapínáme na čtyřkolkách vše, co jde, redukce, 4x4, Difflock a hlavně oči a zastavujeme dech. Tohle prostě dáme a basta fidli. Dali jsme to, bez vážnějších problémů všichni dorazili na vrchol průsmyku a byli šťastní, že to mají za sebou.
Nejlepší orientací je sluníčko a tak za ním vyrážíme a pomalu nabíráme zpáteční směr. Ještě jeden hodně kamenitý sjezd, který prověřuje nejen naše tlumiče, ale hlavně naše zápěstí. Dostáváme se na cestu do městečka Budesti a čeká nás nevídaný sjezd po nové šotolinové cestě dlouhý asi 7 km. Necháváme si mezi sebou asi 200 metrů rozestupy, protože ten prach co tam byl by se dal krájet. Každý ten sjezd pojal jako závod ve sjezdu a tak vyprávění dojmů z jízdy bylo opravdu barvité. Na křižovatce se směr doleva potvrdil jako jediný správný a dovedl nás do krásného tradicí provoněného městečka Budesti. Luxusní kostel s novou fasádou a lesklou střechou právě čekal na novomanžele. Pátá odpolední byl ten správný čas na vdavky. Uděláme fotečku a jedeme dál. Mezitím se na nás ještě culí dvě místní děvčata a šinou si to do místní hospůdky.
Tam koneckonců dorazíme také, spláchnout ten nekonečný prach z cest. SKOL, to je ta správná značka piva. Ne že by bylo nejlepší, ale bylo jediné a tak se to nedá jinak hodnotit. Nežli jsme to jedno dopili, objevil se svatební průvod. Do hospůdky ještě zavítali ty holky z kostela a vzali s sebou jednu další. Moc hezkej kousek musím konstatovat. Holky nám hezky zatancovali a Milan, který ještě ráno psal závět a druhou zdravou ledvinu chtěl někomu věnovat, protože zbytek těla už měl z toho pádu nadranc nám nějak zázračně ožil, asi neměl pivo, ale živou vodu. Ty taneční kreace co na parketě se slečnou v červeném předváděl, by nesvedl ani zdraví člověk. No někdo říká, že láska hory přenáší, ale tady v Rumunsku slečna rovnou uzdravuje.
Celá vesnice žila tento den pouze svatbou, všichni byli svátečně ustrojeni a patřičně naladěni. Ty tradice, tam totiž na člověka koukají stále a nemusí jít jen o svatbu. Nežli celé to procesí zalezlo do místního kulturáku a venkovní oslavy ustali, měli jsme na kontě už šestou rundu piv a byl tedy nejvyšší čas vyklidit pole. No ještě že jsme neměli motorky, ale čtyřkolky, fakt veliká výhoda. Začíná padat tma a do hotelu zase dorazíme za tmy. Klasika rychlá sprcha a hurá na večeři. Obsluha nás ale nepouští na naše místa v restauraci, protože i tady se koná svatba.
Tradice jsou ty tam a jede se čistě v evropském stylu. I přes pokročilý čas (23 hodin ), nám kuchař dělá dobrou večeři. Sice pro mě trochu nevydařenou, neboť jsem si objednal palačinku s čokoládou a donesli mě nějaké koule veliké jak trus z koně a ty byli z nějakého tvarohového těsta a byly kyselý a to já opravdu nerad. Oškrábal jsem z nich polevu a šlehačku a můžou to dát klidně dál. Sobotní večer je v plném proudu a tak někdo zůstává na baru a někdo se vrhá do výru velkoměsta. Výsledkem však je, že ráno, se nebude chtít nikomu vstát.
Den 5
Snídaně typu švédských stolů byla ta nejlepší volba, co nás mohla potkat, vše dle naší chuti, v dostatečném množství a pestrosti. No snídaně, jakou jsme si opravdu zasloužili. Cíl cesty je jasný, nejprve jedeme do Baia Sprie pro benzín a pak po cestě zpátky do Budesti abychom zkontrolovali, jestli mají v „álejích nablito“. Vesnička byla jak po vymření, ale hospoda byla funkční a tak jsme tam dali vyprošťováka a vzali závěr předchozí cesty v opačném gardu. Ten sedmi kilometrovej výjezd byl skvělej, sice v půli cesty byl bílej Passat napěchovanej Rumunka a žrádlem. Neděle je totiž v Rumunsku dnem celodenních pikniků. Na každém možném volném místě je nějaká rodina nebo prtička lidí mají roztažené deky, spousti jídla a pití a jen tak si povídají a odpočívají. Co na tom mají, nechápu, vždyť nejlepší relaxací je nedělní návštěva supermarketu a následně třeba Hornbachu a Baumaxu aby člověk nakoupil zeminu, kytky, žrádlo pro psa hadici apod. Nebo tomu tak není? Jsme jenom zparchantělí ?. To už nechám na každém z Vás.
Po výjezdu uhybáme do lesa a stále se snažíme nabírat výšku. Vše se daří a nedá to ani nějak zvlášť zabrat, což je jedině dobře. Začíná se dostavovat únava a reakce jsou stále pomalejší. Za půl hoďky už jsme na nádherném dlouhém a přitom vysokém kopci, kde roste už jenom kleť a tak se nám rozevírá 360-ti stupňové panorama, které neruší žádné stromy. Na jihovýchodě jsou krásně vidět stále zasněžené Karpaty a taky kus pěkné louky kde dnes dáme oběd. Jen jeden jediný možný sjezd z tohoto kopce nám nedává na výběr, takže směr je daný. Začíná pršet a po těch dnech plných prachu je to opravdu příjemná záležitost. Po cestě do údolí si nás ještě krátce prohlížejí srnky a volba dalších cest je nechaná jen náhodě. Nikam nespěcháme a tak tomu dáváme zcela volný průběh. Při jedné neplánované zastávce ještě opravujeme píchlé zadní kolo, ostatně jako to děláme každý den.
Opravdu, denně tady na osmi čtyřkolkách opravíme minimálně jednu gumu. Z jedné čtyřkolky ještě navíc demontujeme ulomené přední světlo i s budíkem a můžeme to valit dál. Jedem si to opravdu v klídku a vychutnáváme si nedotčenost místní přírody. Odpoledne si dáme ještě jedno pivo ve vesnici, která zatím jako jediná má dva kostely. Z toho pravoslavného zrovna vycházeli Rumuni a hurá do hospody. Kudy pojedeme domů, jsme zkonzultovali s mapou a místními a vyrazili do hor. Cesta, která byla v mapě značená jako pro auta by dala pořádně zabrat i terénnímu speciálu a cesta pro pěší se dá identifikovat jen z letadla protože, projít ji pěšky nelze. No fakt nelze. Otáčíme se a pokusíme jet okolo, sice se ještě zdržíme s Tomášovou čtyřkolkou, která odmítá poslušnost a nechce chytat ani řadit. Upadlé čidlo otáček je neopravitelná záležitost a tak dokud to jede tak to prostě jede a hurá domu. Zbývá překonat poslední dva hřebeny, jízda vlhkým lesem plným výmolů bahna a děr byla fakt výborná, Tomáš měl motor v nouzovém režimu asi na 10 koní, ale ostatní si fakt užívaly. Klasická „sluneční“ orientace nás dostala až na náhorní planinu plnou prachu, který jako by stál ve vzduchu a ani se nehnul. Západ slunce přesně nad obzorem dal jasně tušit, že zbývajících 50 kilometrů na hotel už nebude lesem, ale srabácky po cestě. Stačila nám na to slabá hodinka a s ježděním je konec. Každý tuší, že zítřejší závěrečný výlet už asi nebude. Jednak zlobí technika a jednak zdravotní stav několika lidiček už neodpovídá možnostem kvalitního výletu. U večeře se vše rozhoduje a z výše uvedených důvodů se jede domů o den dříve. Perfektní jídlo je už v tomto hotelu klasikou a tak si s plnými břichy jdeme lehnout.
Den 6
Smutná nálada ze zkráceného pobytu v tuto chvíli už o 2,5 dne je na mě asi znát, ale je to holý fakt.
Poslední snídaně, platba za hotel, naložení čtyřkolek a jedeme domů. Cesta po Rumunsku je díky 100 km objížďce vskutku úžasná a zatím co zprávy z domova hlásí 13 stupňů a vytrvalý déšť my máme na Maďarsko - Rumunských hranicích 30,5 stupně. Klimačky v autech běží naplno, celníci udělají jen papírovou kontrolu a už jsme zase kousek blíž domovu. Snaha zastavit na pumpě, kde si dáme klasickej maďarskej gulášek je úplně zbytečná. Pokud už na dálnici značky hlásí na pumpě vidličku a nůž, tak to v maďarsku znamená párek v rohlíku. Spoustu baget a sendvičů a nejsou vůbec špatné, ale po guláši nebo motorestu tu budete pátrat opravdu marně. Dalších 400 km máme za sebou a to už jsme v Čechách na dálnici a zase se krmíme tím MC Donaldem. Zbývá se rozloučit, posledních 200 km před sebou a šup do hajan. Návrat se bez nějakých zvláštních ztrát zdařil.
Chtěl bych touto cestou poděkovat svým kolegům v práci za pomoc při přípravě expedice i čtyřkolky a popřát všem co tento článeček navnadil
Nádherné ráno, modrá obloha a podrobná mapa hor půjčená jednou provždy z recepce dávala tušit pěkný výlet. Milan s Mirkem jsou naprosto vyřízený a jejich slova dávají tušit, že dnešní výlet se je netýká. No nechám to na nich. Vloni jsem tady objevil nádherný kus hor, kde jsou dva televizní vysílače, cestou se musí projet přes důl s těžbou železné rudy a tak dá. No když se to kluci dozvěděli, tak ne že by je jejich zranění přestali bolet, ale ujít si to rozhodně nenechají. Mapa je naprosto výborná. Alespoň si to myslím. Cesta, která je nejkratší do horského střediska Cavnic není ani na auto, ani na čtyřkolku ani pěšky. Takže čárka na mapě je skvělá jenže naprosto nepoužitelná, snad jen pro zkušené šerpy z Tibetu. Objedeme to přes lom, a cesta, která měla být jen poznávací a klidná se nám náhle proměnila v offroad trialovou vložku. Raději jedu jako první aby mě Mirek s 
Milanem nedojeli. V duchu, i když jsem zcela fit tak cítím s nimi každou díru. K mému překvapení však zjišťuju, že růžový kamarád Brufen nebo chcete-li Ibuprofen začal mohutně působit a není již třeba brát ohled na kvalitu cest. V Baiutu ještě koukám, jestli není na chalupě náš známí, který nám vloni významně pomohl se svářením prasklého držáku tlumiče. Nikde nikdo, jedeme na vysílač. Cestou jsem přejel dvě odbočky, ale o to to bylo záživnější. Pak jsem si byl stoprocentně jist, že už jsem na správné cestě na to abych zjistil, že to opět nevyšlo. Výjezd byl tak náročný, že se zpět je nemožné a musíme jet cestou necestou. 250 metrů a hodina jízdy není sice nejlepší výsledek, ale hlavně že jsem na cestě. Nikoho nic po práškách nebolí, dobře jsme se najedli a jedeme vstříc dalšímu dobrodružství. Ty cesty byli jak ta nejlepší světová rally, spousty kilometrů, vysoká rychlost, snad milion zatáček. Hned bych si to střihnul znovu a znovu. Jenže jsme tak vysoko, že vracet se zpět do údolí nemá smysl a tak tedy konečně pokoříme pohoří Muntii Tible . Jenže to se nechce tak snadno vzdát. Cesty už dávno skončili a jediné co nám zbývá je jet na přímo lesem rovnou za nosem. Jediná možnost jak pokračovat v hromadách popadaného dřeva je vnutit si myšlenku, že tam, co jiní skončili, tam my teprve budeme začínat.
Stojíme na rozcestí a padá zcela jasná volba na směr lehce vlevo. Mirek se ujímá vedení kolony a frčí na průzkum. Už po pár metrech prudkého stoupání je jasné, že tudy cesta nevede. Zcouvat na písku přes sto metrů a navíc v bočním náklonu je fakt hustý. No co se dá dělat tak pojedeme tou cestou vlevo a je to. Výjezd slušnej, les byl příjemně vlhkej a cesta solidní. Až na to že Radek zapadnul v jemným blátíčku, Milan ho hned vytáhne ven a pokračujeme. No pokračujeme, i tahle cesta je naprosto nesjízdná a tak zpět na poslední rozcestí. Volba je jen jediná cesta v pravo je ta správná volba a celkem bez problémů nám nechává vychutnat klidnou asi dvoukilometrovou jízdu. No a je to zase tady. Zbývá posledních 500 metrů velmi prudkého a nakloněného písečného výjezdu. Nikomu se do toho nechce, v hlavě se mísí pocity rizika s možností sladké odměny v podobě překonání posledního výjezdu ke zdolání pohoří Tible. Zapínáme na čtyřkolkách vše, co jde, redukce, 4x4, Difflock a hlavně oči a zastavujeme dech. Tohle prostě dáme a basta fidli. Dali jsme to, bez vážnějších problémů všichni dorazili na vrchol průsmyku a byli šťastní, že to mají za sebou.
