QuadMania.cz

Pokud byste uměli cestovat časem, zároveň hovořili japonsky a zeptali se Osamy co je to zač, odpověděl by vám, že jde o výsledek úkolu, který dostal z vedení. Zadáním z ředitelství bylo vyvinout stroj, který by mohli prodejci Hondy v USA prodávat v zimě a tím pádem nemělo jít o motorku. O co jít naopak mělo, mu neřekli, to už prý má vymyslet sám, ale že to má mít důležité díly z nějakého vyráběného typu, aby se ušetřilo. Zvláštní přání sneslo vedení na Takeuchiho na přelomu let 1966 a 67a výsledkem bylo několik samohybů určených pro přepravu na sněhu, v blátě a písku. Následovalo několikaměsíční testování, které ukázalo, který z exemplářů má talent pro realitu a dále se zkoušely různé možnosti kol a odpružení. Výsledkem složitého procesu byla technicky jednoduchá tříkolka, která spojovala funkčnost i zábavu a vedení bylo překvapené, jak si s podivným zadáním Osamův tým poradil. Otázkou zůstávalo, jak jeho dílo přijme trh Spojených států, kde do té doby žádná kategorie tříkolek nebo čtyřkolek prakticky neexistovala. Pouze několik specializovaných výrobců nabízelo malé šestikolové užitkové stroje využívané především rybáři nebo lovci. Šlo o samohyby do těžkého terénu na balónových gumách, které se spíš plazily než jely a jejich jízdní vlastnosti byly veskrze neslavné. Řízení probíhalo tím, že se zabrzdila jedna strana kol a část z šestikolek byla obojživelná, což ne každý zákazník potřeboval. Tříkolka od Hondy se hned zpočátku zařadila do stejné třídy, sice neuměla plavat, ale jízdní vlastnosti měla stokrát lepší, byla všude dřív a při řízení se s ní dalo užít i spoustu zábavy. Díky balónovým gumám se s ní téměř nedalo zapadnout a na nápad použít právě tyhle kola přivedl Osamu kolega z amerického zastoupení. Ten mu během bádání nad koncepcí poslal na vyzkoušení tři kola z malé obojživelné šestikolky Amphicat a když je vývojový tým prověřil na jednom z prototypů, bylo jasno.

Použití dvaadvaceti palcových balónů sice ukázalo, že původní sedmdesátikubíkový motor nebude stačit, ale v továrně bylo motorů na výběr dost, a tak Takeuchi obratem sáhl po devadesátce. Kořeny jednoválce sahají do konce padesátých let, kdy se podobný pohon začal dávat do řady modelů a od jednašedesátého v modernizované verzi s rozvodem OHC i do vyhlášené Monkey. Devadesátikubíková varianta čtyřdobého vzducháče měla síly akorát, aby stroj vyvinul přijatelnou akceleraci a zároveň nehrabal a nezakutával se do podloží. Pohonná jednotka se čtyřstupňovou převodovkou navíc vynikala neuvěřitelnou spolelivostí a v případě ovládání karburátoru použil tým řešení, které známe dodnes – plyn ovládaný palcem. Protože obří pneumatiky tlumily dostatečně, padlo v rámci jednoduchosti rozhodnutí odpružení úplně vynechat. Jedním z podbodů zadání totiž bylo, že adept na zimní prodej má být zároveň levný, takže možnost vypustit tlumiče i pružiny se Osamovi náramně hodila. Rám vzniknul jako jednoduchý ocelový výlisek a v oddělení vývoje tříkolku poskládali tak šikovně, že na její kompletní servis stačilo úplné minimum nářadí. V polovině roku 1969 bylo připraveno vše potřebné, aby se sériová výroba rozjela na plné pecky, jen měla Honda pochybnosti, jak celou záležitost pojmout z hlediska propagace. Americkému zákazníkovi se vyšlo vstříct i názvem, který zněl zpočátku US90. Před zahájením prodeje svolala Honda USA výjezdní zasedání všech prodejců do Pismo Beach v Californii, kde na dealery čekala stovka strojů k vyzkoušení. Během zábavy na dunách se hledaly možnosti, jak trh nejlépe oslovit a i když sranda na dunách byla s tříkolkou velká, většina prodejců na uchopení celé strategie pořád neměla názor.

Na přelomu sedmdesátých let se ale prodeje motorek držely obecně nahoře, tak si prodejci tříkolky stejně nakoupili a brzy se ukázalo, že pro úspěch byla klíčová poloha prodejny. V městech se devadesátky moc nechytly, ale v motoshopech blízko přírody šly stroje bleskově  na odbyt. Cena byla navíc proti běžné cestovní motorce zhruba třetinová, takže si devadesátku řada lidí koupila prostě jen tak. Brzy se ale začalo ukazovat, jak moc šikovná mašina do terénu to je a navíc se v sedle objevil i James Bond v díle Diamonds Are Forever a v oblasti prodejních statistik se strhla lavina. Brzy po uvedení na trh se název změnil na konečný ATC90 coby zkratku hesla „All Terrain Cycle“, pod kterým začala Honda svoje geniálně jednoduché dílo propagovat. Během prvních let se v USA prodávalo kolem deseti tisíc kusů ročně a během celých sedmdesátých let udala fabrika neuvěřiutelných 150 tisíc exemplářů. Novinku si zamilovali lovci, rybáři, farmáři, chataři a chalupáři a hodně lidí na ní jezdilo jen tak pro zábavu, ať v terénu nebo písečných dunách. 

Ke všemu si Honda nechala řadu řešení patentovat, a tak až do roku 1980 než patenty vypršely, byla prakticky bez konkurence a ostatní japonské fabriky bledly závistí. Úspěch hondí tříkolky ale pokračoval i potom, co jí v osmdesátých letech vyrostli soupeři a zatímco prodeje motorek klesaly, u tříkolek šly naopak pořád nahoru. V případě řady prodejců se stalo, že užitkové stroje jim zachránily živnost, ale koncem dekády se osud celé kategorie začal blížit ke svému konci. Důvodem bylo několik případů, kdy jezdci přecenili jízdní vlastnosti tříkolové koncepce, následkem čehož došlo k vážnému zranění. Původním cílem nebylo, aby na těchto strojích motorkáři divočili, ale lidi si nedají říct. No a při desítkách tisíc prodaných kusů se našlo dost nezodpovědných jedinců na to, aby na celou kategorii padl spín nebepečnosti. Do problematiky se navíc vložila americká asociace bojující za bezpečnost spotřebitelů a výsledkem bylo v roce 1987 ukončení prodeje všech tříkolek. Nešlo ale o blesk z čistého nebe, Japonci podobný konec čekali a tak přidali pro větší stabilitu čtvrté kolo a příběh pokračoval. Příběh, na jehož začátku stálo zadání ve smyslu: „Takeuchi, vymyslete něco na zimu“. Takeuchi následně vymyslel nejen„něco“na zimu, ale nevědomky vdechl život nové kategorii, která žije dodnes, a to nejen v zimě, ale ve všech ročních obdobích.