QuadMania.cz


 ?
Registrace Zaslat heslo


3K: křížem krážem Korsikou

Autor: Jaroslav Černý | Datum: 26.03.2018 | Zobrazeno: 1408×

3K: křížem krážem Korsikou
Korsika je čtvrtým největším ostrovem ležící v západním Středozemním moři spadající pod správu Francie. Hornatý ostrov je dlouhý 183 km a široký 83 km. Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto, která dosahuje 2706 mnm. Korsika je místem narození Napoleona Bonaparte a nedotčenou krajinou s množstvím ledovcových jezer. To vše nám zkráceně říká Wikipedie. A co to pro nás znamená? Nekonečné stoupání a klesání plné ostrých zatáček. Nejednomu motorkáři zde zaplesá srdce a my to ještě okořeníme o nějakou tu offroadovou cestu.


Kapitoly článku

  1. Korsika
  2. Kompletní fotogalerie

4. května dopoledne vyrážíme směr Livorno ve složení. Já s Vladi na TGB Blade 1000 LT EPS 4x4, František na stejném TGBéčku 1 000, Zdenda (na mém bývalém  expedičním) Accessu Max 750i LT 4x4, který projel Marokem a Albánií. Takže na něm Zdenda mezi námi vypadal jako ostřílený jezdec, který ze své první expedice byl dosti nervózní. Hlavně proto, že na přípravy měl jen čtyři dny. No a Richard na Can – Am Outlander 800 4x4, který také už má něco za sebou a naposledy se před rokem „potkal“ s kamionem v Izraeli.

Ve dvě v noci si cestu zpestříme návštěvou šikmé věže v Pise. Poté Zdenda odstaví auto s vlekem v kempu. Je to jen osm minut od trajektu, takže pro něj už začíná expedice. Na trajekt hrdě najíždí už na čtyřkolce.

V 8:30 se zavírají vrata trajektu a čtyři hodiny plujeme do Bastie. Základní tábor jsem určil 20 km od Bastie, v klidném hlídaném kempu. Celí natěšení sedláme čtyřkolky a vyrážíme dosáhnout nejsevernější bod expedice. Hned po pár kilometrech zjišťuji, že co jsem si doma naplánoval, nebude tak jednoduché uskutečnit. Prašné cesty přes pastviny jsou oplocené, a kde není plot, je zákaz. Ale i přesto se najdou volně přístupné šotoliny. Chvilku hledáme na útesu osamocené dělo z dob Napoleona. Do sběru ho ještě nikdo neodnesl. Poté dosahujeme nejsevernějšího bodu expedice. V poklidné vesničce Tollare se nevěřícně diví, kde jsme se tam vyloupli a hned si nás fotí. I my děláme pár selfíček a přes západní pobřeží se vracíme do základního tábora nabalit mašiny na 12 dní expedice.

     Druhý den roztáčíme „kolotoč“. Jak to Vladi shrnula do pár vět - ráno v sedm zvoní budík. Vaříme snídani, mezi tím už balíme spacáky, stany a probíhá hygiena. V 9 už sedíme a vyrážíme brázdit Korsiku. Když se zastaví, vaříme oběd a hned zase jede. K večeru hledáme kemp, stavíme stany a mezi tím zase vaříme nějaký ten gáblík. Unaveni dáme sprchu a jdeme zbití zase spát. To vše je vykoupeno překrásnou přírodou a super svezením.

    

První větší výjezd je na vrchol nad Bastií. Serra di Pigno, 995 mnm. Vede sem úzká silnička dva metry široká a nechybí ani středová dělící čára. Kousek opodál je památník druhé světové války s kanonem mířící na Bastii. Odtud míříme na nejsušší část Korsiky. Dojíždí nás zhruba 30 motorek. Uvolňujeme jim cestu a s Františkem se vydáváme na stíhací jízdu jejich tempem. Samá ostrá zatáčka a žádná rovinka. Brzda, plyn. Motorkáři nevěřícně kroutí hlavou, když se jim už několik kilometrů na prdel lepí plně naložená TGBéčka. Nemají prostor, aby nám ukázali, co jejich motorky dokážou. Na Korsice svižným tempem jedete i pouhých 30 km hodinu. Na odbočce do parku Desert des Agriates ( korsická poušť), kam smí jen auta s pohonem 4x4, čekáme na kluky, kteří dorážejí s několikaminutovým zpožděním. Teď už společně brázdíme vyprahlou krajinou až ke dvěma osamělým plážím. Kyvadlově sem vozí Defendry turisty. To, co my zvládneme za 20 minut, jim trvá hodinu. U první pláže je i kemp. Na druhé pláži dáme teplý oběd a vracíme se stejnou cestou k silnici. Ještě míříme ke třetí pláži po kamenité cestě. Potkáváme i zdejší prales. Majestátné stromy s loupající se kůrou. Krásné místo na kempování, ale je ještě brzo, tak pokračujeme. Na konci kamenité cesty je farma. Všude zákaz kempování a rozdělávání ohně. Na pláž Punta di Mignola musíme  pěšky. Sněhově bíle zabarvený písek a průzračná voda vybízejí ke koupeli. To nás ale přejde, jakmile smočíme nohy po kolena. Měli jsme v plánu se tu utábořit, což přes zákazy nejde. Musíme znovu do kempu, kterých je tu hodně. Na farmě se ptáme, z jakého důvodu je přeškrtnuta cesta v mapě, kudy chceme jet. Prý je tam přísně chráněný úsek a smí se tam pouze pěšky, i když je tam cesta krásně vyjetá. Pokoušet jsme to nechtěli. Na ostrově se není kam schovat a jako Češi na čtyřkolkách jsme tu jediní. Se soumrakem dorážíme do kempu.

  
 

  3. den je v plánu kopírovat západní pobřeží, ale nejprve  musíme dotankovat a nakoupit proviant. Ta jejich odpolední siesta už nám leze na nervy. Po 12. hodině vše zavřou a otvírají až v šest. Pokud zapomenete, může se stát, že se suchou nádrží či kanystrem v ruce budete čekat i několik hodin než budete moci pokračovat. Po natankování se vracíme zpět na trasu a mizíme v oblacích prachu. Jedeme se podívat na zříceniny obce Occi ze 14. století. Vedou tam 3 stezky a jen po jediné se s čtyřkolkami dostaneme na vzdálenost 500 m od vesnice. Turisté mířící na to samé místo, nám ochotně s úsměvem uvolňují  stezku a pozorují, jak šplháme přes balvany. Vesničku Occi postupně obnovují. Kostel je jak nový a podle připraveného materiálu budou pokračovat dál. Zajímavé je, že se tam není jak dostat, kromě úzké skalní pěšiny. Takže materiál museli dopravit jedině vzduchem. Dalším bodem jsou Janovské strážní věže podél pobřeží, vybudované v 16. století, jako ochrana proti mořským lupičům. Osádku tvořili 2 až 4 muži, kteří sledovali obzor. Věže byli od sebe na dohled. Jakmile spatřili podezřelou loď, na vrcholu věže zapálili varovný oheň. Během jedné hodiny všichni věděli, že se blíží nebezpečí. Na ostrově bylo přes 150 věží a dodnes se zachovalo sotva 50. K jedné takové se blížíme. Úzkokolejnou železnici se nám daří překonat, až  na druhý pokus. Poté míříme na maják u městečka Calvi. Cestou potkáváme místní ATV stezku, po které šplháme až na náhorní plošinu, kde mají vybudované krásné tratě. Potkáváme i domorodce s UTVčky. Po této trati jedeme asi 15 km až na dohled majáku. Krásné svezení zakončené zákazovou značkou. Spouštíme se k pláži, kde šnorchlují potápěči s harpunami. Dáváme svačinku a hledám v GPS kemp.

     4. den míříme do hor, potkáváme tu i české cyklisty. Někteří z nich také hrdě vezou českou vlajku. Richard utrhl táhlo řazení a tak při každé změně rychlosti musí slézt a řadit přímo na převodovce. Všude jsou zákazy vjezdu do lesa. V každé zatáčce jsou nádherné vyhlídky na skalní útvary. Musíme dávat pozor na prasata, která se tu líně povalují po cestě. Nacházím vjezd do parku bez závory a zákazu. To je naše cesta na hřeben. Dosahujeme nejvyšší nadmořské výšky 1650 mnm. Přes hřeben se převalují mraky. Jedeme se podívat na jednu salaš do údolí a na druhou těsně pod vrcholem. Chtěli jsme ještě vystoupat na vrchol a tam zakempovat, ale nepříznivé počasí nás odradilo. Ani protější nejvyšší horu Korsiky, Monte Cinto 2.706 mnm, jsme přes husté mraky neviděli. Sjíždíme po několika hodinách k přehradě Calacuccia, odkud je také jedna legální cesta na hřeben. Po nezpevněných cestách parku jsme najeli 65 km. Poté projíždíme krásnou skalní soutěskou až do města Corte. Tam se nám daří dotankovat. Míříme do soutěsky podél řeky La Restonickde, na které je krásný kemp.

     5.den - ráno vyrážíme na  jezera. Čtyřkolky odstavujeme na parkovišti a vyrážíme pěšky. Šplháme po skalách, chvilku se brodíme vodou a ke konci i sněhem. Nahoře, v 1711 mnm, nás čeká hustá mlha. Po chvilce se na pár minut rozplynula a za ten pohled výšlap stál - nádherné jezero obklopené horami. Po čtyřech hodinách opět sedáme na kolky a vyrážíme po horských hřebenech nejužší a nejklikatější cestou. 85 km svižným tempem jsme jeli tři a půl hodiny za teplem k moři. Za tento úsek jsme nepotkali jediné auto a vše tu bylo nádherně zelené. Stromy byli porostlé pnoucími rostlinami a na dálku to vypadalo jako obří postavy.

     6.den: Ráno na východní pláži nás budí malá dešťová přeháňka. Než se nasnídáme, stany jsou suché a v devět už vyrážíme na nedalekou pláž s věží. Písek je jemný a hodně se boříme. Zapínám 4x4 a poprvé používám plný výkon motoru. Doslova s Vladi letíme pláží. Od kol létají gejzíry mokrého písku. Po necelých dvou kilometrech se ozve rána a čtyřkolka se do písku potápí. Málem jsme šli přes řídítka. Podle GPS jsme v 53 kilometrové rychlosti stáli na 4 metrech. Doslova jsem utavil řemen. Poprvé, za celou historii co jezdím, dělám řemen na své čtyřkolce. Velký výkon si bere svou daň, jak prohlásil v tomto případě zkušený Richard. Nutno dodat, že na tom mám svou vinu i já. Kdybych přeřadil na pomalé L, tak se to nestalo. To „elko“ tam není pro okrasu. Romantičtější místo na výměnu řemene jsem si vybrat nemohl. Jen jsem se navijákem vytáhl dál od vln, které nás v tu chvíli olizovaly, a pustil se do výměny. Byl to koncert. Zdenda mi k tomu uvařil čaj a Fanoušek mě krmil korsickým sýrem. Za hodinu a půl jsem byl zase pojízdný a zamířili jsme k věži na konci pláže.

Přicházejí dešťové mraky. Ujíždíme před nimi do hor. Nad 1000 mnm svítí sluníčko. Překonáváme hřeben, vyhýbáme se líným prasatům povalujících se po silnici a stavíme u vodopádu. Na jedné vyhlídce pozorujeme, jak se mraky v dálce, doslova přelévají  přes hřeben a padají do údolí, kam zrovna míříme. Těsně před nimi zastavuji a předtucha mi říká „vem si nepromok a teplé oblečení“. Vyplatilo se. Hustá, ledová mlha to byla a dobrou půl hodinu nás trápila, než jsme se dostali z obětí hor. Kempujeme za slabého deště, ale v teple u moře na okraji velkého města Porto - Vechio .

     Sedmý den: Noc byla krušná. Nejen, že celou dobu pršelo, ale měl jsem i defekt na matraci, kterou jsem musel několikrát dofukovat. Ráno šla do kontejneru a směr byl jasný – Intersport. Na celém ostrově jsou jen dva. Jeden naštěstí tady kousek a druhý v hlavním městě Ajacciu, kde je ještě Decathlon. Musíme tradičně dotankovat a vyrážíme brouzdat po plážích. Jednu jsme málem minuli. Vedla k ní cestička přes kamenolom a byla ukrytá v rozsáhlých křoviskách. Tu znali jen domorodci a mě se ji povedlo vyčmuchat při domácích přípravách v Google maps. Byla celá posetá mušličkami a zkamenělými šneky, nazývanými Amonit. K další pláži jsme se nemohly přes kempy dostat, až jednou „šoustkou“ se spouštíme kamsi dolů. Bingo. Zase máme štěstí. Nejen že je opuštěná a má tu místní omladina udělané přístřešky a posezení,  ale je posetá medúzami. Odtud, už je to kousek na nejjižnější bod ostrova pod Bonifaciem, který je zahalený v mlze a kde nás 3 km před dosažením bodu zastavuje závora. Nevadí. Prošmejdíme alespoň bývalou vojenskou pevnost. Zachovalé betonové bunkry a vchody do podzemního labyrintu. Po protiletadlové baterii, zbyly už jen betonové okopy. Bonifacio je plné turistů, tak jedeme k propasti do moře.

Křovím zarostlou, úzkou, kamením vydlážděnou pěšinou stoupáme proti proudu turistů. Tady jsem asi přestřelil, ale žádný zákaz tu nebyl. Kdo by sem asi autem jezdil, když se sem vejde sotva motorka, ale po kamení by tu nejeli, jenže to neznají čtyřkolkáře z Čech. Turisti nám zdviženým palcem dávají najevo, že jim to ale vůbec nevadí, takže pokračujeme dál. Zhruba po půl hodině plazení a škrábání odstavujeme čtyřkolky. Dál je to už na krosku nebo pěšky. Ta díra za ten výšlap stojí. Nejen že máme výhled z útesu na protější útes, na kterém je hrad v Bonifaciu, ale vidíme pod ním obří jeskyni, o kousek dál maják, ale propast nikde. Podle GPS jsme nad ní, ale kolem nás jen pichlavá křoviska. Klukům předávám informaci, že k té propasti z moře proplouvají jeskyní lodě a že musí být někde tady v tom křoví. Objevil ji Fanda. Žádná vyšlapaná cestička k ní nevedla. Kdyby vedla, už by tam kolem ní byla zábrana, aby tam nikdo nespadl. To je krása Korsiky. Propast a na jejím dně šumí příboj vln. Vracíme se po stejné stezce do města, kde je útulný kemp.

     8 den. Vyrážíme do bývalého vojenského prostoru.  Potkáváme se s deseti offroady, kteří tam také míří. Prolézáme bunkry a pozorovatelny. V rozpadlé základně dáváme oběd a na památku jim tu zanecháváme vyvěšenou českou vlajku. Ani sem nebyl zákaz vjezdu. O kousek dál je přehrada, ke které se spouštíme řádně vodou vymletou, nepoužívanou cestou. Krásný hodinový triálek. Některé úseky si dávám dvakrát. Richard už nemohl na ruce, tak mi poučil jeho Camna. Tady je posilovač řízení dobrý společník. I František si ho už na tento sjezd zapnul. Krásně těžký offroad k přehradě Barrage de Figari. Proplétáme se horami, až k termálním pramenům a místním lázním. Krom toho, že tu ceny nejsou pro nás stavěné, tu mají i přítulného koně a osla. Ani svačinu mě v klidu nenechal dojíst, a když  mě začal okusovat brašny na čtyřkolce, musel jsem zavelet k ústupu. Potkáváme po dlouhé době hypermarket, tak ho bereme útokem. Podle nakoupeného proviantu bude asi večer dlouhý.

     9. den nás sluníčko tahá ze spacáků. Když jsou stany suché, zabaleno je velice rychle. Takže mám čas i na holení, jenže včerejší prohýřenou nocí, kdy jsem používal proud ze čtyřkolky na svícení, nafukování matrací, nabíjení mobilů, foťáků, kamer a  tabletu,  jsem vyštavil baterku. Na tohle jsem nebyl zvyklý. Sedmistovka nastartuje i s napůl vybitou baterkou, ale obsah 1000 a k tomu dvouválec, chce trochu víc šťávy. Na vše jsem připraven. Vytahuji startovací kabely a trochu šťávy si beru od Františka a frčíme do hor, kde na nás čeká Filitosa. To je nejznámější prehistorické místo na Korsice. Jsou tu z kamene vytesáni dvou až tří metroví válečníci z 2. tisíciletí př. n. l. a olivovník údajně 1 200 let starý.

Z hor zase míříme k pobřeží. Nádherné prázdné písečné pláže nás lákají k ježdění, ale u mnohých je už cedule s přeškrtlými obrázky, kdo tam nesmí. Bohužel je tam i čtyřkolka, a tak míříme probádat poloostrůvky, kde jsou překrásné útesy a dvoumetrové vlny. Kousek pod hlavním městem je strážní věž a u ní ze satelitního snímku jsou 4 kruhy. Zaparkujeme čtyřkolky a po pláži jdeme na průzkum. Věž je v bezvadném stavu. Ty kruhy jsou pozůstatky protiletadlové obrany a pod nimi chodby s úkryty. Nedaleko je letiště a zřejmě bylo používáno i za druhé světové války. Jako třešničku na dortu jsme si nechali pomník Napoleona Bonaparte v Ajaciu. Už před městem, ve dvouproudé silnici,  byly velké kolony. Ty drze přejíždíme v odstavném pruhu po vzoru domorodých skútristů. Přijíždíme ke kruháči. Řidiči nás vidí v zrcátkách a uvolňují nám průjezd. Buď jsou tak slušní k turistům nebo budíme zájem a chtějí si nás prohlédnout. V každém případě se městem plazíme už hodinu a Napoleon v nedohlednu. V tomhle provozu bude i problém někde zaparkovat. Opouštím hlavní štráse a mířím do nejbližšího kempu. Potkáváme i malý servis na motorky. Zastavuji a jdeme se zeptat, jestli by Richardovi přivařil tyčku řazení. Práce na 2 minuty. Už uklízel motorky a ukazuje nám, že za 15 minut zavírá a že máme přijít ráno. Jiný kraj jiný mrav. Zlatá Ukrajina či Albánie.

10. den: Noční déšť ustal až ráno. Lemovali jsme západní pobřeží. Zdálky vidím koleje vedoucí do moře. Vedou mezi skalními útesy, kolem dokola žádné budovy a tak pro nás zůstává záhadou, k čemu tam vlastně sloužily. Výběžek Punta di Omigna už vidíme v dálce. Proplétáme se křovisky podél moře. Jsou přes ně vidět jen pruty s vlajkami, takže mám přehled, jak jsme od sebe daleko. Krásná prašná cesta se mění v kozí stesku. To je tady běžné. Tušil jsem, že to asi nebude průjezdné. Vyjeté koleje neodpovídají rozchodu auta, ale čtyřkolky a nebo, což je pravděpodobnější, dvěma vedle sebe jdoucích turistů. Když se někam nevejdou, jdou za sebou a my máme po žížalkách. Na výběžku byla zavřená brána a na věž to bylo ještě 3,5 km, které jsme pěšky nechtěli v tom vedru absolvovat. Dáváme oběd na skále v moři a mizíme do hor na želví farmu. Dalším bodem byly vraky aut v lese, které  jsme už nenašly, jen prázdná místa. Někdo si tu dělal autovrakoviště a mechem porostlá auta vyfotil a dal na net. Nad jezerem Lac de Tolla vjíždíme do mraků, kde je velká vlhkost, takže bereme pláštěnky. V dálce vidíme velký vodopád a hledáme k němu cestu. Voda padá z 20-ti metrové výšky a pod ním je krásná tůně na koupání. Jen to teplo chybí.  Za hřebenem míříme do údolí a je čas kempovat. K východnímu pobřeží, kam míříme je to daleko, tak se stáčíme na západní. Tam je tepleji a bez mraků.

   

11 den. Ríšu bolí záda, tak prý si dá den pauzu a že se přesune do základního tábora. My vyrážíme směr skalní vesnice Cuccuruzzu Capula San Larenzu z doby bronzové. Bohužel kvůli benzínu se musíme odklonit z offoadové cesty, než bude všude zase zavřeno. Po dvou a půl hodině a 75 km svižné jízdy jsme namístě. Úchvatnější místo jsem ještě neviděl. Kličkujeme mezi kameny, které jsou porostlé obřím mechem, ve tvaru vajec. Připadali jsme si, jako když jsme v nakladeném dinosauřím hnízdě. Okruh měl 3,5 km.   Výjezd na hřeben směr Zonza a za ním nás zase čekali dešťové mraky. Sjíždíme podél údajně nejkrásnější řeky Korsiky, ale mlha a déšť nám jakýkoli výhled znemožňují. Ani na jezera a vodopády, které míjíme,  nemáme chuť zajít. Už se těšíme do kempu a na vyhřátou saunu. Po dlouhých hodinách dorážíme do kempu. Hledám místo pro stany a co nevidím. Nahého důchodce, jak si myje karavan. Tak na tohle celý večer koukat nechceme. Rozbalíme stany vedle Švýcara. Ten vyleze ze svého karavanu taky nahý. Začínáme tušit, že jsme asi někde špatně. Dorazil nás dědek na kole, taky samozřejmě, jak ho Bůh stvořil.  Na nástěnce jsme objevili vývěsku, že den před naším příjezdem je povolen nudismus, takže všichni důchodci co tam byli, se toho drželi. Jediní my a ještě dva čeští motorkáři co tam přijeli, jsme tam byli za exoty.

     12 den. Přejezd do základního tábora byl plánován přes horský průsmyk. Na úpatí hor, kde byla mlha a dešťové mraky, jsme si to rozmysleli a bereme to po pobřeží směr Bastie. Před deštěm nás ochránili všichni svátí. Schovali jsme se do kapličky, kde jsme přečkali déšť. Mokré čtyřkolky ještě umyjeme u benzínky a v kempu jsme v odpoledních hodinách. Sušíme věci a nakládáme čtyřkolky na vlek. O pár hodin později přijíždí i Richard.

Po Korsice jsme za 12 dní ujeli 1 910 km. Musím říct že TGBéčku Korsika sedla jako prdel na hrnec. Tím, že máme i vzadu diferenciál, nejen že neodcházely pneumatiky a nervali jsme se do každé zatáčky, které jsou na Korsice nekonečné, ale i za deště na mokré silnici jsme se v každé zatáčce nedostávali do smyků jako kluci za námi. Na řemen jsem sice najel 2 000 km a mou chybou jsem ho přerval, ale František na totožné mašině má najeto po expedici skoro 5 000 km a pořád původní což si myslím, je výborná hodnota na tak výkonnou čtyřkolku. Průměrnou spotřebu jsem měl 9,4 l a František 9,9 l. Ten jel brzda plyn. Já využíval hodně silnou motorovou brzdu a výjimečně jsem si přibrzdil, když jsem nějakou zatáčku přestřelil. Kromě té stíhací jízdy za motorkáři. Nejmenší spotřebu měl Zdenda. Ten s Accessem 750 MAX LT atakoval 6 l. 

Korsika je rájem motorkářů, což je známo, ale i my jsme si to pořádně užili a už teď plánuji, jak za rok otestuji jiný model na Sardinii.


Kapitoly článku

  1. Korsika
  2. Kompletní fotogalerie

Jak se vám líbil tento článek?

Průměr: 1.11 Známkováno: 9x

Další články

Expedice Západní Sahara, Mauretánie, Senegal 2014

26.02.2016, Cestopisy
Další moje, (a ne pouze zajímavá) Africká expedice v neznámé … a jak se ukáže později, v hodně neznámé… Nápad na výpravu...

Na nejvyšší horu Ukrajiny

12.08.2015, Cestopisy
V prvním červnovém týdnu letošního roku jsme v neděli brzy ráno, v počtu 7 čtyřkolek, vyrazili do nádherné panenské přír...

Maroko listopad 2014 – Horská dráha na dunách

19.02.2015, Cestopisy
Tak jsme na sklonku roku 2014 opět, jako každý rok, vyrazili do Maroka, pojezdit na největší duny v severní Africe. Prot...


Nepřehlédněte

Kalendář akcí

  Květen 2018  
PoÚtStČtSoNe
30123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031123


English, Deutsch    Nahoru

Copyright © 2008-2018 Quadmania.cz, Kontakty – ISSN 1214-7125 – RSS kanál Loga Quadmania.cz ke stažení, V:1.92s

Nahlásit chybu / vylepšení na této stránce