QuadMania.cz


 ?
Registrace Zaslat heslo


Expedice Západní Sahara, Mauretánie, Senegal 2014

Autor: Rafal Kosiedowski | Datum: 26.02.2016 | Zobrazeno: 3191×

Expedice Západní Sahara, Mauretánie, Senegal 2014 Další moje, (a ne pouze zajímavá) Africká expedice v neznámé … a jak se ukáže později, v hodně neznámé… Nápad na výpravu byl inspirován rally Paris-Dakar, kde naše skupina pěti smělých sobě dala za cíl dojet do místa cíle Dakaru. Po několika zimních měsících hledání informací na téma přejezdu přes několik afrických zemí, dohodnutí trasy, zařízení vstupních víz, očkování, řidičských průkazů a jiných formalit, bez kterých bychom mohli někde uvíznout, je konsensus: „Jedeme do Dakaru - Hurraaa”.


Kapitoly článku

  1. Cestopis
  2. Kompletní fotogalerie

Začíná příprava mašin a expedičního vybavení, kde jako obvykle je prioritní vzít co největší množství paliva a teprve poté vyhospodařit místo na vodu, jídlo a kempinkové hračky. Termín expedice se přibližoval mílovými kroky. Celý čas v napětí visíme na telefonech a domlouváme podrobnosti expedice. Nakonec přichází den odjezdu a my jako privilegovaná mezinárodní skupina ve složení já, Piroman a Petr odlétáme z Varšavy přez Řím do Casablanky. V Rime při mezipřistání konzumujeme skvělou pizzu a využíváme ještě vymožeností civilizace, na které zanedlouho budeme již pouze vzpomínat. Vědomi si, že návrat do civilizace bude za dva týdny, popíjíme a cpeme se pizzou, abychom v Africe příliš nezhubli. Na letišti Fiumicino v Římě se poté jednomu z nás tak zalíbilo, že bylo těžké ho přesvědčit k dalšímu letu do Africké Casablanky.
Pomalu se blíží další přesedání, tentokrát již Afrika. V této chvíli bych chtěl zmínit naše kamarády, kteří jsou již tři dny na cestě a mají do zdolání 5000 km Renaultem Traficem s přívěsem plus naše spanilé mašiny s nákladem. Ukazuje se, že je to velmi krkolomný transport, zvláště s častými policejními a vojenskými kontrolami. Dále zjišťujeme, že plánovaná vzdálenost se prodlužuje o dalších 500 km po afrických cestách, takže chlapci to nemají vůbec jednoduché.
Přilétáme do Casablanky, která nás vítá přívalovým deštěm skoro jak doma. Zde se zdržujeme déle, protože máme celou noc a den před večerním odletem do Dakhli v Západní Sahaře. Po několika hodinách spánku si zařizujeme černého průvodce, samozřejmě v bílém Mercedesu W123 s najetým skoro milionem kilometrů, a vyrážíme shlédnout 2,5 milionové město. Náš průvodce, jak se ukázalo, nemluvit anglicky a tak dochází na komunikaci rukama a následně s mapou v ruce k prohlídce města. Začínáme královským palácem, který obhlížíme kvůli vojenské a policejní stráži pouze z vnějšku, další návštěvou je slavný druhý největší minaret na světě, který se nachází hned nad břehem oceánu u mešity Hasana II.
Vnitřek mešity ohromuje svou velikostí, rozsahem a novodobostí muzulmanské architektury (otevírací střecha a další zajímavosti). Je to jedna z mála mešit, kam mají přístup i nevěřící.
Poté se vydáváme do přístavu na výbornou obědovečeři a večer odlétáme do nitra černé Afriky, do Dakhli. Přilétáme na místo setkání s našimi spolu výpravníky, kteří nám vezou naši techniku. Po přistání je vidět, že toto je již začátek černé Afriky, kde nám konečně zanedlouho začne opravdové dobrodružství. K našemu údivu zjišťujeme, že letiště v Dakhli je letištěm provinčním, kde naše letadlo je jediné, které dnes přilétá, nabírá pasažéry a opět odlétá do Casablanky. Na místě začínáme organizovat odvoz do nějakého hotelu. Ukazuje se, že do hotelu se dá dojít krátkou procházkou. V mezičase se dozvídáme, že naši kolegové dojedou s transportem teprve další den… I po třetím letu velmi žízniví po jízdě čtyřkolkami, nám zbývá pouze pěší prohlídka města. Místo je to nějaké divné, velmi vojenské, na každém kroku voják s velkými auty. Dále je tu přístav s velmi činnými vojenskými loděmi při pobřeží Atlantiku. Přes úsměvy vojáků je cítit napětí, které, jak se ukazuje, je z důvodu očekávané návštěvy Marockého krále. Naštěstí v hotelu a hospůdkách je volněji s milou atmosférou. Nadchází večer a tak jdeme poslušně spát, neboť ráno vyrážíme za opravdovým vysněným dobrodružstvím.
Bohužel Afrika nám není nakloněna a dostáváme informaci, že Zderzak s Przemkem k nám dojedou až odpoledne. Masakr, ještě jsme nevyjeli a již jsou termínové posuny. Takže dále čekáme na techniku a naše kolegy. Co dělat, chtělo se, tak se čeká. Ale to byl teprve začátek. Po jejich příjezdu se dozvídáme, že dnes již nepřekročíme hranici do Mauretánie, neboť nás nepustí ze Západní Sahary z důvodu uzavření hranice v 18.00 hod. Noc je na spaní a ne na těžkou práci – africký přístup. Po poradě je dohodnut plán akce s tím, že vyrazíme našimi čtyřkolkami příští den za svítání ve směru hranice. Je již 3. den a (pro naše kamarády již šestý den na cestách) a ještě jsme bohužel nevystartovali na naši expedici. Volný čas věnujeme kompletní přípravě techniky a bagáže pro ranní odjezd.  Náhle se ukazuje, že je třeba opravit Hondu, respektive část odmontovat, aby mohla vůbec vyjet. Tu se mi nabízí ztvrzení „jak by se mohlo něco rozbít, když už to rozbité přijelo” Nadcházející ráno je dnem, ve kterém konečně usedneme na naše mašiny a vyrazíme směr Dakar. Brzkým chladným ránem za východu slunce vyrážíme do černé Afriky, hurá, na hranice máme 400 km. Vím, trochu jsem se rozepsal, možná ne na téma samotné expedice, ale co, měl jsem takovou potřebu předání informací, jak to vypadá dřív, než se poprvé usedne na čtyřkolku v Africe. No, nakonec mažeme, pět smělých na svých mašinách, točíme první kilometry a s prvními slunečními paprsky se řítíme do pravé černé Afriky s jediným cílem – DAKAR – legendou všech offroaďáků, která se již zdá být jakoby blíže. Nejedeme ještě ani polovinu dnešní trasy a začínají technické problémy. Ještě to pořádně nezačalo a už to může i skončit… Nejdříve Rencek Piromana škytá, vynechává a hoří pojistky, obecně průser. Měníme palivové čerpadlo, ale bohužel není to ono, další výměna pojistek a kontrola elektroinstalace, Can-am ožívá, mažeme dále. Daleko nedojíždíme a další čtyřkolka škytá, kýchá a obecně odmlouvá poslušnost.. a není to Can-Am!!! Tentokrát se s problémy přidává i Honda a po výměně palivového čerpadla mašina točí další kilometry. Dnešní den trávíme řešením poruch a nikoho z nás ani nenapadne kochat se africkou krajinou. Všichni se soustředí na servis s vědomím, že dnes opět nestihneme přejet hranice, protože, jak již víme, hranice se zavírá v 18.00 hod.
A zbývalo k ujetí „pouze“ 400 km… Nemožné… zvláště když jsme vyjeli o páté ráno. Dorážíme na hranice s Mauretánií až večer a vítá nás samozřejmě zavřená brána, dlouhá fronta kamiónů a davy lidí. Ups, Budeme se ráno muset zkusit vervat do čela fronty.  Je to jediný přechod mezi Západní Saharou a Mauretánií, takže nemáme na výběr. Nezbývá nám než přenocovat na hranicích a nacházíme i dva volné pokoje, které, jsou spíše k ustájení zvířat než pro lidi ;-). No co, noc v podmínkách „černých” je také dobrodružství, leč hledíc na náš luxus nám spadly čelisti. Čeká nás noc v těžkých podmínkách a nejde pouze o zápach. Je zde také nápad, abychom rezignovali z pokojů do našich stanů a’la Hilton oproti pokojům. Objevil se ale problém s postavením stanů, neboť celé okolí hranic je zaminované… Bereme pokoje. Povyšujeme standard pokoje na jednu hvězdičku flaškou whisky, aby se dalo vůbec nějak usnout. Ráno naše „apartmány” vypadají ještě děsivěji než večer. Povedlo se nám i zkonzumovat skromnou snídani a již stojíme ve frontě. Dobře, že čokoládoví pouštějí naši privilegovanou expedici na začátek fronty, jinak bychom asi museli zůstat další noc na hranicích. Uf, přejíždíme branou hranice a konečně opouštíme Západní Saharu. Bohužel Afrika je Afrika se svými zvyklostmi, nápady, divnými předpisy, zákony…. a po několika hodinách dostáváme informaci, že nám chybí nějaké razítko na převozním dokumentu. Nejprve části z nás dávají do pasů razítka, která posléze anulují… masakr. Suma sumárum odpoledne se ukazuje, že nás nevypustí ze Západní Sahary. Po dlouhých rozhovorech, diskuzích a telefonátech nás odesílají zpět do Dakhli na policii pro potvrzení a razítka…
Této mise se zúčastňuje náš průvodce Zderzak a po vypití kávy maže zpět 400 km do Dakhli vyřídit africké formality. Naše zůstavší čtyřka si zařizuje hotel 80 km vzdálený od hranic. V tomto případě je hotel normální africký vyšší standard. Rozhodli jsme se využít zbytek času prohlídkou okolí na čtyřkolkách. Sedáme na mašiny a mažeme na azimut směr oceán zažít mořskou koupel a zbytek slunce. Krásný pouštní terén a legální jízda pláží bez lidí a turistů.. Cool! Pohled na bombastické útesy oceánu „zabíjejí”. Jako by tu byly pouze pro nás, přičemž někteří sedajíce na kraj útesu začínají přemýšlet o nesmrtelnosti (dobře, že pouze na chvíli). Naše uchvácení oceánem, výhledy, pláží a čtyřkolkovou volností narušuje borec, který nám říká, že se nemůžeme koupat v oceánu, neboť „snake bite death”. Sakra, trochu pozdě, neboť jsme již po koupání, ale na druhou stranu mu zas tak moc nevěříme, přičemž později se ukazuje, že měl asi pravdu. Přesto nás žádá o opuštění pláže a to okolo než jsme přijeli, neboť kolem nás je vojenské území a on by měl problémy, kdyby nás nějací vojáci viděli... OK, vracíme se tedy okolo (částečně), najíždíme na kamennou pláň a letíme směrem k rybářské vesnici, kterou jsme viděli z pláže. Pěkná vesnička s rybářskou atmosférou, zátokou a množstvím rybářských bárek a spoustou pobíhajících dětí. Kupujeme přímo z lodi ryby na večeři, přičemž v lodi jsou i kraby, chobotnice a jiné neidentifikovatelné potvory... Myšlenku na večeři z čerstvých ryb nám vnuknul číšník v hotelu s tím, že my si seženeme ryby a oni nám je připraví. V tomto čase daleko od nás Zderzak jede sám se svou Hondou zpět do Dakhli. Při odjezdu z vesničky potkáváme karavan, se kterým cestují Francouzi, kteří nám ukazují směr kam jet a kde je krásný výhled na oceán s informací, že v žádném případě nesmíme sjíždět z cesty a držet se stop na pláni. Snažíme se zjistit, o co jde, ale naše francouzština a jejich angličtina končí a tak nastupuje dorozumívání se gesty...
Jak se ukazuje, tak Francouzi se nás snaží varovat před minovými poli, rozesetými všude v okolí. Protáhli se nám obličeje hledíc na sebe a připomínajíc si náš příjezd volným terénem mezi údajnými minovými poli do vesničky. Dodnes se mi podlamují kolena při vzpomínce na miny v Africe. Po této příhodě jedeme disciplinovaně jak husy v řadě po cestě do hotelu na vysněnou rybu. Večer se ukazuje, že se bohužel Zderzakovi nepodařilo zařídit potřebná razítka a tak přijede ráno autem s přívěsem a naloženou čtyřkolkou. Ani se nám nechce myslet na to, co nám přinese další ráno. Pouze víme, že nevyhrajeme s (pro nás absurdními) předpisy pohraničníků a sen dojet do Dakaru „inszalach” (jak aláh dovolí). Ráno se všichni setkáváme opět na hranicích v Guerguarat a pokoušíme se již podruhé překonat závoru na přechodu. Je to již pátý den z domova a stále nemůžeme opustit Západní Saharu. Na nám již známé hranici jsme již poznáváni místními úředníky. Snažíme se zachovávat milé tváře v nemilé situaci, kdy nám v zásadě chybí pouze několik razítek. Zmatek je velký a tak chodíme od budky k budce, ukazujeme zoubky a všechny „rozkazy” plníme lenivě a bez entuziasmu, neboť přeci jenom nemáme na nic vliv... Zderzak běhá a lítá jak vzteklý se zuby vysunutými daleko dopředu. Náhle odjíždí autem a za chvíli přibíhá s novinkou, že vše je OK a můžeme prý jet. Je v tom ale háček (jak by také jinak), protože pokud by se někdo nevrátil se čtyřkolkou do Guerguarat, tak propadá Trafic i s přívěsem, které Zderzak musel ponechat v depozitu jako zástavu včetně dokumentů a klíčů na celním parkovišti… Děkuji, Zderzak. Povedlo se a naše euforie dosahuje zenitu. Po dvou dnech boje na hranicích vyjíždíme do hurá Dakaru. Teď „pouze” vjezd do Mauretánie…. Zajímavé, co nás čeká tam… Po přejetí několika bran, závor a obdržení výjezdních razítek opouštíme konečně Západní Saharu. Za poslední závorou vjíždíme na 7 kilometrové území nikoho. To, že terén dokola (a ne pouze) hranic je zaminovaný již víme, ale do háje, kde je asfalt, Aláh ho asi smotává nebo co. Pravděpodobně na území nikoho není, kdo by položil asfalt a všechen projíždějící transport z Evropy překonává 7 km po poušti, kde je cesta písčitá, kamenitá mezi vybuchlými vraky aut. Není se asi již čeho obávat, neboť miny, které měly vybouchnout, již vybuchly a tak jedeme ve stejné stopě za naším tvrdým průvodcem. Teď jsem porozuměl, proč neangažovat množství stráže, vojáků, kontrolních budek a stovky kilometrů plotu nebo jiných prostředků, když stačí pouze cestou území zaminovat a místo informativních značek nebo cedulí vystačí vraky vybuchlých aut. To je africké výstražné značení, kde ani Polák „nie zakombinuje” Dojíždíme v jednom kuse se smíšenými pocity na hranici v Mauretánii, kde se opět začíná africký cirkus… Samo vyřízení víza je emocionální. Budka z betonu se dvěma vojáky, v rohu 2 kalachy a sto dotazů v divném jazyce. Já samozřejmě úsměv na tváři s tím, že nějak bude.. Vcházíme velkými dveřmi vpředu a vypouští nás malými pokroucenými zezadu budky. Fota do víza, otisky prstů a je vízum, samozřejmě s nejčastějšími dotazy, jaké je naše povolání a čím se doma zabýváme. Poté další osobní kontroly na drogy a alkohol se psem skákajícím nám po čtyřkolkách. Samozřejmě bez ten euro/čtyřkolka se neobešlo a jak by ne, to by nám asi poručili rozebrat čtyřkolku na díly ke kontrole…. a teď pouze 4 hod. na hranici... Ještě mauretánské pojištění a vyrážíme za dobrodružstvím. Teď, když jsme již v Mauretánii, jsme si s úlevou oddechli. Povedlo se (nakonec vždy) a letíme dále směr Dakar, neboť již nemáme mnoho času stihnout dojezd. Africký paradox spočívá v tom, že bílí mají hodinky, ale Afričané mají čas. Rozhodujeme se, že pojedeme, kolik nám síly vystačí… Ujeli jsme sto kilometrů a potkáváme mauretánský nákladní vlak s imponující délkou čtyř kilometrů s vagony a plošinami s mávajícími lidmi. Pár fotek a letíme dále. Toho dne urazíme 400 km po pouštní a monotónní planině a cestě. Nuda, všude placka. Pozdě v noci rozkládáme stany s rychlou pouštní večeří s pískem a toužebný spánek. Další den máme ambitní plán ujet 500 km a přiblížit se co nejvíce hranici se Senegalem. Uvidíme, co na to Aláh, neboť on tu rozdává kilometry štěstí.
Noc uběhla rychle a ráno nás budí krásný východ slunce na poušti. Pomalu se probíráme, dáváme ranní snídani a kávu, když tu náhle uvidíme po pravé a levé straně ve vzdálenosti, kam dohlédneme, dva vozy. Trochu nás to udivilo, neboť v noci jsme nikoho neviděli. Kdo to je a jaké má asi úmysly. Jeden z neznámých k nám pěšky přichází a prosí o vodu. Po obdržení lahve s vodou se auta obracejí a jedou směrem k nám. Ukázalo se, že to jsou vojenské pick-upy, kde jeden měl namontován na střeše pěěěěěknýýýý veeelkýýý kulomet držený v tu chvíli černým vojákem. Ups, málem jsme si nadělali do kalhot. Ukázalo se, že nás (prý) celou noc hlídali. Po vojenském setkání sedáme na mašiny, dáváme plnej s cílem hlavní město Mauretánie Noukachott, kde plánujeme malou přestávku s tankováním a dále hnát směrem náš cíl. Sranda je i přes nudná placatá pouštní panoramata. Teprve 100 km před hlavním městem vidíme ruční dobývání, přesívání přes síto a nakládání štěrku na obrovské náklaďáky. Celá nakládka náklaďáků je prováděna ze země ručně lopatou až do výše cca 4 m. Masakr. K transportu jsou používány staré nákladní Mercedesy se sedícími lidmi na střeše jedoucí rychlostí 30 km/h do hlavního města. Pohled na dřící lidi mi utkvěl v paměti, kdyby nebylo náklaďáků na poušti, myslel bych si, že se poušť hýbe. Tolik osob tu těžko žije a pracuje najednou. Přijíždíme do hlavního města Mauretánie. Chaos jak v Africe, vše co má kola a nohy jezdí a chodí po cestě. Hledáme bankomat a benzínku, neboť ne všude mají ještě benzín. Bagatel, vybírám z bankomatu 800.000 místní měny.  Při výjezdu z Nouakchot jdeme na oběd a kafe do civilizované hospody přistěhovalého Portugalce za velkého zájmu místních obyvatel. Po dobrém obědě, natankovaných kolkách letíme dále vstříc černé Africe. Po opuštění města začíná být zajímavěji, mění se terén, i lidé začínají být černější. Důležité je, že začíná být příjemné klima, samozřejmě s opětovným množstvím kontrol celních, policejních a vojenských. Plánujeme dojet na hranice, někde přespat a brzo ráno atakovat přechod v Rosso. O soumraku jsme relativně již blízko hranic. Již je cítit přechod s cestou plnou různých náklaďáků a kamionů. Z perspektivy čtyřkolky se rozhlížíme po noclehu nepreferujíce stany z důvodu příhraničního území i různých exotických volně žijících zvířat. A tu překvapení, nocleh si našel nás. Byli jsme odchyceni místním „Bossem“, který nás zve k sobě na jídlo i nocleh v jutovém stanu na zahradě, chválíc se, že jako jediný ve vesnici má koupelnu. Bez dlouhého rozmýšlení jedeme za ním do „apartmánu“, neboť u našeho nového černého kamaráda bude bezpečněji. Na místě se ukazuje, že máme celkem dobrý stan s teplou večeří a jíme všichni z jedné mísy luxusně lžícemi. Po večeři je čas na integraci s obyvateli domu, přičemž bohužel zbytek místní populace je průběžně odháněn od plotu domu. Nejenom, že zde byla toaleta, (kterou nikdo z nás nepoužil), ale tento dům byl jako jediný ve vesnici oplocen a měl i bránu…. Plná výbava. Při našem rozhovoru v pronajatém „Hiltonu” docházíme, s doporučením našeho domácího a místního Bosse, ke změně plánu pro jiný hraniční přechod, kde má být levněji a příjemněji než na plánovaném nejhorším přechodu Afriky v Rosso, bohužel, jak již někdo řekl, „bílý člověk nevyhraje s člověkem černým”.
Příští ráno plni optimismu (opět) letíme na přechod blízko Saint Louis, kde má být OK. Náš domácí nám zařizuje pojištění a nabízí pomoc jeho kamaráda pohraničníka… Ukázalo se světélko v tunelu, že možná stihneme dojet do Dakaru.
Nakonec máme mít pomocnou ruku na hranici. Cesta k samotnému přechodu je offroadová. Jedeme náspem, podél řeky Senegal kde je již cítit, slyšet a vidět opravdová černá Afrika se svým klimatem, zvěří a přírodou. Samozřejmě, aby nebylo tak veselo, vede tady pouze jedna cesta s mnohými kontrolami a povinnou koupí lístku do národního parku, přes který musíme projet. Za plného relaxu jedeme dál k Senegalu kochajíce se africkou krajinou. Za časného dopoledne stojíme před rezavou hraniční závorou plni optimismu a naděje, že za chvíli staneme na území Senegalu. Čekáme s nadějí, že vše máme zařízeno (víza, pojištění atd.) a bude klidně a dobře…. Pravda, s níž rozpoutáme boj na hranicích, je ukrutná. Malinký přechod s minimálním množstvím provozu nás zadržuje na půl dne. Začíná se na malých poplatcích již v Mauretánii, a to od parkovného, úplatky a končíc poplatkem za přejezd mostu přes řeku. Dohromady to není až tak tragické, neboť žijeme v naději, že za chvíli bude již Senegal… Naše vysněná země nás vítá opět poplatkem za ten samý most, po kterém přijíždíme. Jak se ale za chvíli ukazuje, tak naše víza zakoupená elektronicky na velvyslanectví v Berlíně jsou na tomto přechodu neplatná. Po debatách a dohadování nás pohraničníci posílají zpět na přechod v Rosso. To teď máme teprve problém… sbohem Dakare, neboť nám nezbude čas pro dojetí. Masakr. A mělo to být rychlé, příjemné a v pohodě. Samozřejmě našeho domácího z minulé noci nikdo na hranici nezná a pojištění je také na houby. Naše skupina sedmi statečných se rozhoduje, že se vrátíme do Mauretánie a zkusíme překročit hranici tam, kde máme platná víza. Obrat o 180º. Vracíme se tedy k mauretánským úředníkům s tím, že se vracíme k nim zpět a Dakar někdy příště, když tu přichází velký údiv, neboť po nás chtějí vjezdové vízum. OK, nemáme, tak nám vystavte (cca 50 Eur). Ukazuje se, že jsme se ocitli ve „veselé” patové situaci. Vízum nám nevystaví, protože nemají počítač a tiskárnu a že si máme vízum zařídit na ambasádě v Dakaru. Ouha, ptáme se, jak si máme zařídit víza v Dakaru, když nemůžeme vjet do Senegalu. Situace byla pro nás nepochopitelná a tak nám asi nezbývá než zůstat, nevědouc jak dlouho, v zemi nikoho, kde není možné ani postavit stan. Masakr… co dále… Plynou další hodiny… Jednání s celníky… ale průser… Ale co nás nezabije, to nás posílí… ukazuje se, že není situace bez východiska. Potkáváme Senegalce údajně z ministerstva turistiky, který nám pomáhá překročit hranice Senegalu bez ničeho se slovy „jeďte za mnou”... Bere nás pod svá křídla a svojí Toyotou Landcruiserem V8 nás eskortuje na letiště v Saint Louis, kde nám mají vydat víza do Senegalu.Jedeme okolo 40 km za eskortou s myšlenkou, že jak má  být, tak bude. Jsme v Senegalu, teď už jenom dojet do Dakaru pro víza zpět do Mauretánie… Když jsem uviděl letiště, tak jsem málem spadl ze čtyřkolky. Na dráze se pasou osli, letadla nějaká jsou, ale nějaká malá, tak jako celá infrastruktura letiště, ale to nejsměšnější bylo teprve před námi… Obsluha letiště byli dva veselí vojáci, kteří poprvé v životě vyráběli víza. Oooo bože, jak dlouho to trvalo.. Fotky nám dělali na několikrát starým Alcatelem, okno zacloněné několika dveřmi od skříně.. komedie. …..uběhlo půl dne…a nakonec Do you speak Arabic a já že ne, tak možná francouzsky, eventuálně anglicky. Oni že ne. „I am speaking in Polish a Russian”, chvíle dramatického ticha a poté odpověď úředníka „ tak to nedostaneš vízum”, tak mě zamrazilo, že jsem zapomněl i polsky. Co teď … je to v háji. Ukázalo se, že také černoši (asi z dob koloniálních) mají anglický smysl pro humor… smějíc se mi podali pas a popřáli šťastnou cestu… S vízy či bez, jedeme dále prozkoumávat černý kontinent, víme, že ať se bude dít cokoliv, musíme dojet do Dakaru. Ženeme kupředu středem krásných scenérií s čím dál větším počtem rostlinstva, zvěře i usměvavých a spokojených lidí. Čas, který se nám nelítostně krátí, nás žene k cíli naší výpravy, Dakaru. Už vím, že dojedu do cíle… euforie…hurrrá. Několik desítek kilometrů před Dakarem, před západem slunce při tankování a odpočinku nás míjí dva motorkáři, přičemž se ukazuje, že jsou to Poláci. Bohužel proletí kolem nás na svých G-sech, nepoznajíc rodáky. Nadcházející soumrak byl znakem, že se přibližujeme k branám Dakaru. Puls se začínal zrychlovat, neboť se blíží náš vysněný cíl, ještě před pár lety cíl nejtěžší rallye světa.  Pro nás také symbolizoval v jistém smyslu cíl. Z důvodu velké časové ztráty na hranicích se rozhodujeme najít v nočním Dakaru konzulát Mauretánie a někde v blízkosti přenocovat.
Teď už jen několika kilometrový sjezd do města a konzulátu. Ukazuje se však, že zažíváme „Dakar” v Dakaru. Jezdí a chodí se na ulicích, mimo ulice, chodnících i stavbách vším, co má kola a nohy. Ještě, že nejsou letadla, i když kdoví jaké to bylo před pár lety.. O samotném dojezdu je těžké vyprávět, procpávali jsme se natěsno mezi kamiony a vším, co se po ulicích pohybovalo. Chvílemi nacpáni před velký kamion se musíme opírat koly o jiná auta. Abychom nezůstali rozmáznutí, jedeme středovým dělícím pásem mezi palmami. Asi největší masakr z cele výpravy.  Po několika kilometrech se musíme rychle přizpůsobit reálu jízdy afrických řidičů: klakson, všechna světla a plnej dopředu. Rychlejší a pohotovější se počítají, nerozhodní jsou vytlačeni na stranu mimo silnici... Po silném rallyovém zážitku v Dakaru, s třesoucíma se rukama zastavujeme u konzulátu. K nevíře, že jsme celí a zdraví a komplet, nikdo se neztratil. Oslavně jedním hlasem slavíme náš úspěch křičíce DAKAAAAAR. Při obědovo-večerní euforii zjišťujeme, že se nám ztratil z dohledu náš průvodce Pavel. Nebojíme se, přece se jednou vrátí, ždyť ráno musíme zařizovat víza do Mauretánie… určitě se vrátí. U zdi konzulátu se cpeme na plynu ohřátou konzervou, po pivu zůstaly pouze vzpomínky v podobě zmačkané plechovky. Po chvíli přibíhá Pavel, náš ztracený kolega plný euforie a přidává vtipnou větu: ”Za hodinu přijede konzul Mauretánie a udělá nám víza”. Začali jsme se z jeho domnělého vtipu pěkně řehtat, neboť je právě 24.00 hod… Pavel si ale stojí za svým a stále opakuje to samé… Za zhruba hodinu (po 01.00 hod.) přijíždí bílý mercedes, přichází člověk z ochranky, bere nám pasy a mizí za branou. Asi za půl hodiny se vrací s pasy a vízy. Všichni jsme skoro oněměli, je 01.30 hod. v noci… Všichni koukáme na Pavla s dotazem, co vlastně udělal, že v noci přijel konzul a udělal nám víza…. Odpověď byla jednoduchá: ”Řekl jsem mu do telefonu I’m Deżakowski..“ No, i příjmení našeho kolegy nám otevřelo dveře na konzulát Mauretánie v Senegalu. Takové věci jsou možné asi jenom v Africe (za minimální úplatek samozřejmě). Přešťastní a spokojení se rozhodujeme trochu vyspat, nejlépe s možností osprchování. Po handlování se v čtyřhvězdičkovém hotelu o cenu pokojů symbolicky slavíme malým pivem v hotelovém baru. Tentokráte máme láhev každý svou. Ráno nás vítá krásným výhledem z 20. patra na klidný oceán. Rychlé balení, káva na hotelové terase nad oceánem a vyjíždíme do města ke krátké průjezdní prohlídce Dakaru. Narážíme na legendární restauraci na molu nad oceánem. Zde hostili samé slavné a významné osobnosti (včetně nás). Po obědě bohužel již musíme opustit Dakar a tak jedeme pláží směrem k růžovému jezeru. Letíme po pláži a bavíme se šťastní jak děti když dostali první lego, děláme sem tam nějaká fota. Dnes ujíždíme tak velkou vzdálenost, že si (snad) můžeme říci, že stihneme letadlo. Před blížícím se západem slunce rozkládáme své stany (two seconds:-) hned blízko oceánu. Chtěli bychom rozdělat oheň, ale ukazuje se, že není z čeho… Takže si jen tak sedíme, povídáme o všem možném a v tom náhle nacházíme lahvinku whisky na jedné naší čtyřkolce. Pár panáků udělá přeci každému dobře na žaludek…. Ráno nás budí opět krásný východ slunce. Rychlá snídaně a dáváme se na cestu, neboť dnes plánujeme dojet k hranicím a přespat v příhraničním Saint Louis. Celý den trávíme v sedlech našich mašin jedouce pobřežím oceánu, kdy posléze odbočujeme ve směru do města. Je krásně, lidé, příroda, oceán… Bomba Afrikaaa. Do příhraničního města přijíždíme teprve v noci. Vše šlo relativně dobře, až na opět klasické silniční kontroly a trochu problém s řidičákem (neměl mezinárodni) kolegy….  Po dlouhém hledání nacházíme koloniální hotel. Je to tu asi jediný hotel, většina jsou uzavřené kempy. Náš hotel je i vybaven a po pár dnech cestování ne vždy natrefíme na luxus v podobě sprchy.  Ještě před usnutím vyrážíme na jedno pivo do baru za rohem. Po zakoupení piva s ním z baru rychle mizíme zpět do hotelu, neboť zde mají „zdi oči a ty se ještě k tomu hýbají“. Při konzumaci chmelového moku zjišťujeme, že náš hotel je také příbytkem místních utěšitelek a francouzských turistů. Při konkrétní nabídce naší zubaté recepční „Maybe massage” se urychleně zvedáme od našeho stolu a zrychleným krokem mažeme do pokojů spát. Ranní snídaně z konzervy a pokračujeme směr hranice. Známé nám absurdity a víza v pasech nám dávají jistotu, že vše půjde hladce. Překonáváme senegalskou závoru s několika úsměvy a heloo, sawa a bonzuuur nás pouštějí dále do Mauretánie, kde opět máváme pasy a usmíváme se, když tu náhle „STOP medis control” a že se musíme dát prohlédnout na Ebolu (v průběhu naší výpravy vybuchla epidemie Eboly v Mali a ihned poté Senegal uzavřel hranice z touto se Senegalem sousedící zemí). Přechody ze Senegalu byly rázem obsazeny zdravotními kontrolami.
Udělalo se nám všem nějak horko a nepříjemně, po kontrole v budce 2x2m, kde ležely skleněné stříkačky v plechových nádobách s kartonem nějaké vakcíny, padlo z mých úst tvrzení, že radši skočím do řeky Senegal, kde mě sežerou bezbolestně a humánně krokodýly, než si nechat dát injekci… Naštěstí vše skončilo pouze na kontrole našich zdravotních očkovacích průkazů, vyplnění zdravotního dotazníku a změření teploty přes dres a chránič Paní doktorka mající samozřejmě roušku i bílý plášť zodpovědně kontrolovala a vše zapisovala a pokaždé i dezinfikovala teploměr. Nevíme proč, ale ukázalo se, že jeden z nás má 31 stupňů celsia. Dodnes přemýšlím, zda-li to byla vina teploměru nebo vyšetření. Po komplikacích s Ebolou a černou medicínou zůstáváme vpuštěni do Mauretánie, kterou musíme „pouze“ projet. Zastavujeme opět v hlavním městě, kde chceme doplnit palivo a kde zase hledáme benzínku s benzínem. Při tomto hledání ztrácíme jednoho kolegu a po půlhodinovém ježdění po městě se nacházíme ve známé restauraci známého Portugalce. Jíme dobrý oběd a prosíme o pivo, když náš frend vyvalí oči a říká, že v religii islámu a notabene v Mauretánii toto není možné.  No dobrá, dojídáme oběd s tím, že musíme letět, neboť nás tlačí čas, když v tom přichází náš frend s tím, že nám zařídil pivo, ale musíme jít dovnitř, neboť mezi hosty a zvláště, když přijedou turisté, jsou práskači a tajná policie. Jdeme dovnitř, kde je krásně chladno, neboť venku je již okolo 50 stupňů. Jaký byl náš údiv, když nám číšnice nese tác s naplněnými sklenicemi a vedle je láhev od minerálky. No, a tak si umí poradit Evropan s islámem.Pivo bylo ovocné, ale na ty podmínky bylo pitelné a studené. Dopíjíme a letíme opět dále směr Západní Sahara s úmyslem přespat na známém místě v poušti s vojenskou eskortou. Čím jsme blíže hranicím, začíná být strašně horko a sucho s větrem, který přináší písečnou bouři. Zastavujeme v „baru” u cesty, abychom natankovali palivo. Fouká tak, že je potřeba dvou kolegů k nalití benzínu.
Každou chvíli přijíždí autobusy a jiné vozy, které tu pro dnešek končí, neboť se žene písečná bouře. Rozhodujeme se, že my pojedeme dále na místo plánovaného noclehu, který je pár desítek kilometrů odtud. Ukázalo se, že to byly hodně dlouhé kilometry. Udělala se tma, horko a vítr fučel tak, že byl problém se udržet v sedle a kde viditelnost byla do 5 m. Normální „armagedon”, písek se dostával všude a po dojetí na místo musíme náš two secondový stan rozkládat a držet ve třech, aby nám neuletěl navždy. Litujeme našeho rozhodnutí, neboť jsme mohli zůstat schovaní mezi zdmi lokálu. Bojujeme se stany s myšlenkou, že dnes nic nesníme s výjimkou písku. Po zafixování stanu do něho skáču jak nejrychleji mohu, čekajíc jeho ochranu. Bohužel uvnitř stanu mám takovou malou písečnou bouři. Je i chvíle, že si chci obléknout přilbu, abych si na chvíli odpočinul od létajícího písku. Noc je nejen písečná, ale horká fronta z nitra Sahary nám cpe strašné teplo do našich jednoosobových Hiltonů. Nikdo netušíme, co nás asi čeká ráno, zda-li nás písek zasype a naše čtyřkolky pod nánosem písku nenastartujeme a že se ve větru nesbalíme, bylo více než jisté. Plni obav, co bude zítra, usínáme. Ráno se probouzíme do klidu a ticha. Sahara k nám byla laskavá a neuvěznila nás na delší dobu, protože ani vojáci nás opět nepřivítali. Opět přichází krásný východ slunce.  Po prohledání tenčících se zásob jídla vyjíždíme vstříc poslednímu dni směr Západní Sahara. Poslední den saharského offroadu nutí k prvnímu částečnému shrnutí výpravy.. Za prvé cíl Dakar, místo známé jako bývalý cíl nejtěžší rallye světa a současně město smradu, chaosu a bídy a pro naši pětku čtyřkolkářů, cíl, do kterého jsme nevěděli, zda-li vůbec dojedeme. Ale máme před sebou ještě nějakých 300 km do místa, kde na celním parkovišti na nás čeká náš Trafic s přívěsem. Pakliže v mezičase nezmizel. Na celkové shrnutí bude ještě čas. Takže letíme již známou trasou modifikovanou terénními atrakcemi. Blížíce se k hranici sjíždíme na asfalt, na kterém máme jistotu, že nejsou miny. Blízko hranice potkáváme organizovanou čtrnáctičlennou skupinu motorkářů doprovázenou několika pickupy. Samotný výjezd z Mauretánie byl na africké podmínky a naše zkušenosti nezvykle rychlý a krátký. Zbývá pouze přejet pás oněch 8 km s minami, poté naložit čtyřkolky a dojet 80 km na zasloužené studené PIV. No co, bylo to super, ale to není ještě konec hraničních peripetií. Tak, jak nás nebylo chtěno vypustit ze Západní Sahary, tak teď jsou problémy s vjezdem. Posílají nás naložit čtyřkolky na přívěs a na rentgen a za nějakou tu hodinku opět čtyřkolky dolů a na rentgen bez přívěsu. Nikdo nic neví, normálně český film v Africe (polské (prý směšné) přísloví:-) Dobře, že hranici zavírají v 18.00 hod. a možná z toho důvodu nás pouštějí. A tu se nabízí opět známé „bílý člověk s černým v Africe nikdy nevyhraje”.
Po hraniční story se s Petrem rozhodneme natočit ještě trochu kilometrů, abychom pokořili hranici 3.000 km ujetých v Západní Sahaře, Mauretánii a Senegalu.Hnáni euforií a krásou západu slunce letíme našimi Bombardiery, kolik máme koní… Bohužel Petrovi není souzeno dojet do hotelu vlastními čtyřkolovými silami, vybuchuje mu řemen variátoru a končí výpravu na přívěsu.. No co, asi pouze mojí mašině je souzeno dojet bez poruchy do hotelu. Jak se ukazuje, tak bez poruchy, ale za pomoci kolegů souputníků. Můj Can-am se zastavuje 3 km před hotelem, kde v dáli je již vidět městečko s hotelem, z důvodu nedostatku paliva. Nemožně se směji sám sobě kochajíc se pouští s dunami a zapadajícím africkým sluncem.. Teď se již s klidem v duši usmívám, neboť to je Afrika, kde vše je možné a vše se může stát, je to „něco” co se vrací, o čem se sní a k čemu se chce vracet… Sedíc na poušti opřený o mašinu se zamýšlím, kam mě teď se čtyřkolkou cesty zavedou. Krátká sms, zpráva klukům s infem, kde jsem a kolik paliva potřebuji a v klidu čekám vědouc, že mě tu nikdo samotného nenechá… Velmi bych chtěl poděkovat Pawlovi Deżakowskiemu, Petrovi Pacanovi (CZ), Przemkowi Gerlaczyńskiemu, Krzysztofowi Kolasińskiemu, mým souputníkům z výpravy za krásné chvíle strávené v černé Africe. Na shledání na další výpravě.

Kapitoly článku

  1. Cestopis
  2. Kompletní fotogalerie

Jak se vám líbil tento článek?

Průměr: 1.00 Známkováno: 2x

Další články

Na nejvyšší horu Ukrajiny

12.08.2015, Cestopisy
V prvním červnovém týdnu letošního roku jsme v neděli brzy ráno, v počtu 7 čtyřkolek, vyrazili do nádherné panenské přír...

Maroko listopad 2014 – Horská dráha na dunách

19.02.2015, Cestopisy
Tak jsme na sklonku roku 2014 opět, jako každý rok, vyrazili do Maroka, pojezdit na největší duny v severní Africe. Prot...

Ukrajina - Закарпатська область

08.07.2014, Cestopisy
Po vydařeném výjezdu do Rumunska js...


Nepřehlédněte

Kalendář akcí

  Září 2017  
PoÚtStČtSoNe
28293031123
45678910
11121314151617
18192021222324
2526272829301

Novinky





English, Deutsch    Nahoru

Copyright © 2008-2017 Quadmania.cz, Kontakty – ISSN 1214-7125 – RSS kanál Loga Quadmania.cz ke stažení, V:2.24s

Nahlásit chybu / vylepšení na této stránce