QuadMania.cz

Ráno v pět mi zazvonil budík, plížím se ke garáži, ale než dle mého názoru neslyšně posbírám hadry na 4koleso, ozve se „Na to ani nemysli, tady máš paralen, čaj a knížku, mazej do pelechu…“ Co vám budu povídat maminky a šéfmechanici se musí poslouchat, krve by se ve mně nedořezalo a vztekle odhazuji knihu do kouta. Po hodině dumání nad tím jak je to nefér, že se nemohu účastnit závodu jsem zvedla bichli s nápisem Šťastný František. Po půl hodině čtení se dostávám k pasáži, jak závodníci v  padesátých letech  cestovali na závody. Žádné karavany, dodávky ani náklaďáky, ale vlakem nebo po vlastní ose. Schválně kolik závodních mašin by přežilo jízdu po vlastní ose v těsném závěsu za zády s policií? Ti by chránili, až by nás závodníky úplně eliminovali.

Obavy z rozbahněné trati vzaly za své, celou noc až do sedmé ranní nad závodištěm cedilo, ten kdo si v noci zaparkoval auto neprozřetelně pod kopcem se ráno probouzel do kaluží a louží, ze kterých jej mohl vyprostit jen vodní skútr. Sedmou hodinou se počasí umoudřilo, dětské kategorie odjezdily závody bez jediné kapky. Hobby závodníci taktéž, ale počasí závodišti přestalo přát ke konci sloučených tříd Přeboru s Mistrákem. Teplota tak akorát aby ze všech jezdců nadělala rampouchy, ale co bylo hlavní páteční přeháňky trať nerozbahnily natolik, že by se nedalo závodit. Trať byla z tohoto pohledu ideální až na jednokolejná místa, ve kterých se často zašprcávali jezdci, kteří následně nabalovali kolonku stojících jezdců.

V kategorii Quad Hobby do 400 vyhrál skvěle odjetým závodem Antonín Koutecký na Yamaze Raptor 250. Druhý se umístil Miroslav Karl na Suzuki LTZ a na třetím místě dojel perfektně jedoucí Aleš Kencl na Accessu 400. Čtvrtý projel cílem Michal Novotný na Yamaze Raptor 350. Smůlu si vybrala Bára Fischerová, která se vymlela s jezdcem z vyšší kubatury. Bára po krátkém váhání opět sedla na čtyřkolku a vybojovala i přes bolest 5. místo.

Už v pátek večer jsme přijeli do Hradiště, kde čekala již připravená trať a byla jsem docela natěšená, co si pro nás připravili. Počasí už od pátku nepřálo, skoro celou noc pršelo, foukal trochu vítr a teplo vážně nebylo. Na start jsme vyrazili v předstihu a v depu jsem se stihla pozdravit s pár závodníkama, kteří se nemohli zahřát a většinu trápily zmrzlé prsty. Co jsem zaslechla, za celý závod se jim ani nepovedlo. Na startovním roštu jsem ještě stihla vyměnit pár slov se závodníkem s Quadexu a už nám všem dořekli poslední informace o trati. Docela jsem se už těšila, že vyrazím a konečně se trochu zahřeju. Ticho na startu a poslední vteřiny 15...5... a bílý prapor nás odstartoval. Se startem jsem byla docela spokojená.... Byla jsem zhruba uprostřed startujících, trochu se potrápila s bahnem, které klouzalo a tak bylo potřeba víc zabrat do řídítek. Hned po krátké startovní rovince následovala první lavice. Když jsem z ní sjížděla a držela se pravé strany tratě, abych nebrzdila závodníky se silnějšími stroji, všimla jsem si, že hned vedla mých nášlapů je kolo cizí čtyřkolky.

Nic co by se nedalo rychle opravit nebo vyměnit. Napřed jsem chtěla závod vzdát a už nejet. Nakonec ve mě zvítězila touha jet a nasbírat cenné bodíky. Tatá zvládl vyměnit rychle kolo, ještě mě trochu odbahnili a vyrazila jsem na trať. Zbytek závodu jsem jen dokroužila a dojela. Ke konci mě ruka bolela hodně, a tak kde se dalo jsem odpočívala a jela dá se říct krokem. Když jsem viděla šachovnicový prapor, dost se mi ulevilo a těšila jsem se, až ze sebe všechno to bahnitý shodim. V Hradišti jsem ještě absolovala návštěvu sanitky, kde mi paní doktorka ruku skoukla a zavázala a doporučila RTG. Na RTG jsme po příjezdu domů jeli a zjistili, že mám naštíplou kůstku v zápěstí a tak nezbývá než nosit ortézu a odpočívat. A touto cestou bych chtěla popřád jezdci se kterým jsem přišla do kolize, aby se co nejdříve vrátil za řídítka čtyřkolky.

Po startu na motokrosové trati byla trasa po třech zatáčkách a třech lavicích odvedena do lesa, kde se klikatila mezi stromy přes kameny a po ostřejším výjezdě z lesních pasáží následoval výjezd přes louku na motokrosovou trať. A právě před nájezdem do lesní pasáže se srazil Pepa Hort se Šikulou. Šikula si mapoval jezdce jedoucí za ním, když viděl Pepu chtěl jej pustit, ale nešikovným manévrem zacpal celou cestu a Pepa jedoucí v trapu byl dlouhej na brzdách, a ať chtěl nebo ne, neměl se kam složit a v plné rychlosti nabral Šikulovic Kamna. Z této srážky oba jezdci odjeli, až na pár šrámů na chladiči se vlastně nic nestalo. Buldočí vůlí Pepa nahnal to, co na jezdce za ním ztratil. Jeho stíhací jízdu komplikovala místy jednokolejná trať a i přes absenci plně funkčního chladiče se vyhoupl na 3. místo. Což je senzací v této sezoně, i tak má stále velkou šanci na titul v královské třídě 4x4. Kdo se přehnal před třetího nešťastníka? 1. David Polišenský a druhý s cílovou náhodou od štěstěny František Šíma.

V této kategorii se rozhodlo o Mistrovském titulu - škoda že drama, které každý očekával negradovalo. Situaci si Martin pohlídal a rozhodl  ještě před odjetím posledního seriálového závodu v Sedlčanech. Tímto počinem si už nyní zaslouží  titulové oslovení  Mezinárodního Mistra 4kolek v Cross country! Martin Liška si v tomto závodě najel solidní náskok, který mu dovolil i malé jezdecké prohřešky, v posledním kole špatně načetl stopu a 4kolku pověsil na kámen. Slezl 4kolku stáhl a jel dál, tohoto manévru nestihl využít druhý Kadeřábek se 3 Ulmanem. Odstoupit ze závodu musel Lukáš Studený, kterého trápily bolesti šlach.

Trať namotaná cca motocross 30 % - lesní úseky 50 %, louže písek bahno, hluboké koleje, kořeny, hodně kamenů. Pomalé úseky v lesích zapříčinily fronty hlavně z důvodů nezkušenosti jezdců. Do jedné části lesa byla položená kláda přes trať se kterou se jezdci docela prali, po lesní pasáži se najíždělo na louku kde byla z počátku namotaná esíčka, které se po půl hodině změnily dá se říct na rovinky... Z mého pohledu na trati bylo málo míst na předjíždění cca 80% jednokolejka…

Nejdříve odstartovala vlna MČR poté jsme startovali my z PČR, já jsem startoval z druhé řady. Kolka chytla až na druhé našlápnutí, takže jsem odstartoval jako jeden z posledních. Za mnou odjel snad jen Martin Krejčík, který měl vybitou baterku. Ten čekal až dojede kategorie Hobby, ve které jel další Nymburák a po odjetí závodu mu zapůjčil baterii. Jenže jak to tak bývá, baterie se musela uzpůsobit jiné 4kolce, než kabely přetahali chvilku to trvalo. I tak Martin Krejčík vjel do závodu, ale ztrátu stahoval pomalu, tahle trať byla masakr. Část byla motokrosová trať, ta byla moc pěkná, ale lesní úseky byly náročné. V lese jsem já i jiní jezdci zůstávali viset na několikrát... Ve výjezdu s kameny a kořeny, na přejezdu přes kládu atd… . Trať se postupně zkracovala jak na polích a v lesích mizelo mlíko.

Trať mi vyhovovala, byla plná výjezdů a sjezdů po kamenech, motokrosová část byla až na pár kaluží taky super a co se týká části na louce, tak to bylo jediné místo, kde se dalo trošku odpočinout. Ráno jsem nevěděl jestli vůbec pojedu, protože po nastartování kolky mi z výfuku šel dým z oleje. S team kolegou Martinem Krejčíkem jsme 4kolku rozhýbali, po startu jsem se držel Rudy Procházky až do předposledního kola, kde mně zasekl mladej Mářa na kládě, a než jsem se rozkoukal, dostal se přede mně jezdec na Access.

Po dlouhé sérii prašných letních závodů, nám pořadatelé připravili Cross country jak má být, všude bláto, pršelo, teplota pod deset stupňů a nekonečné úseky lesem, ve kterých se v každém kole ukazovaly nové a nové kořeny, nebezpečně vyhlížející kameny, nebo jezdci smolaři, kteří jednokolejku doslova ucpávali. Byl to tak trochu závod o štěstí. Tradičně se
mi nedaří start a vyjíždím s posledními jezdci ve skupině. Tentokrát bylo vše jinak. Radek Šikula, který bývá na své šestpade vždy první na startu, zaspal a z první pozice odstartoval Petr Špak. V těsném závěsu za ním Jirka Vašátko a pak moje maličkost. Hned na první lavici Petr Špak přebrzdil, Vašátko se dostal před něj a upaloval pryč. V klidu jsem se vezl za Petrem, načítal si trať a pořád si opakoval: " Vole, jestli chceš urvat prvenství v celém seriálu, tak musíš dojet" .Toto jsem si opakoval asi do padesáté minuty a pak si řekl, že dost bylo jízdy v závěsu. Předjel jsem Petra a začal řádně tahat za plyn. Zhruba v pětašedesáté minutě jsem spatřil Vašátka, jenže ten vycítil nebezpečí a rozjel svoji životní jízdu. Takhle jsem ho ještě nikdy před tím jet neviděl, tahal jako blázen , proto jsem dojel druhý asi šestnáct vteřin za ním.