QuadMania.cz


 ?
Registrace Zaslat heslo


Na nejvyšší horu Ukrajiny

Text: Ollie Roučková | Foto: Offroadexpedice | Datum: 12.08.2015 | Zobrazeno: 5578×

Na nejvyšší horu Ukrajiny V prvním červnovém týdnu letošního roku jsme v neděli brzy ráno, v počtu 7 čtyřkolek, vyrazili do nádherné panenské přírody Karpat na Zakarpatské Ukrajině, dříve Podkarpatské Rusi. Už příjezd k Olegovi, kde jsme byli po celou dobu ubytovaní , byl velice dobrodružný. Auty jsme dojeli kolem půlnoci až na konec relativně sjízdné šotolinové cesty, zde jsme u starší paní a její dcery “Učitelnice“ nechali zaparkovaná dvě auta s přívěsy, čtyřkolky jsme z vleku sundali, nandali si na ně věci a v noci se vydali dál po nezpevněné cestě až k Olegovi, kam jsme kolem druhé v noci dojeli. Dali jsme uvítacího panáčka a šli si lehnout, abychom nabrali síly na náš nadcházející první den v panenské přírodě.


Ráno jsme si trochu přispali a kolem 10. hodiny, za sluníčka a modré oblohy, vyrazili na hřebeny. Pokračujeme tedy od Olega dál po cestě hlubokým údolím, po jednom kilometru odbočujeme doleva, čeká nás dlouhé stoupání. Prodíráme se výmoly podél potoka, přejíždíme sesuv půdy, na který při našem stoupání vzhůru narážíme. Cesta je stále prudší, jedna serpentina střídá druhou. Najíždíme na úzký hřebínek, který nás po půlhodině jízdy bahnem v rozporkách (jízda s koly rozepřenými v krajích hluboké erozní rýhy) a prudkých stoupáních po kamenech dovádí až na hlavní hřeben černohorské poloniny. Po krátké pauze s nádherným výhledem na celou poloninu Černá Hora a s výhledem na horu PopIvan – druhou nejvyšší horu Ukrajiny, se vydáváme na hraniční hřebenovou cestu směrem k Mormoroským Karpatům – tedy k druhé hoře se jménem PopIvan v Zakarpatské oblasti. Máme nádherné počasí, zastavujeme u pramene Černé Tisy , následující 3 hodiny jedeme po hřebenu, který je místy ještě zasněžený, takže sníh musíme na několika místech objíždět, neboť je ho tolik, že při jízdě po sněhu se s našimi kolkami boříme. Poté, co jsme dorazili k druhému PopIvanu, zkoušíme najít cestu hustým porostem, abychom se nemuseli vracet, ale bohužel, je to tak silně zarostlá „kozí stezka“, že bychom tu strávili celý den. Vracíme se tedy na poslední odbočku, kterou jsme cestou sem minuli. Na odbočce tedy dáváme levou a po postranním hřebenu jen velmi pozvolna klesáme do údolí. Tato cesta se ukázala velice záživnou, neboť po prudkém sjezdu vždy následuje velice podmáčená rovinka s hlubokými loužemi a vyjetými kolejemi. Místy se zdá bahno bezedné. Jak klesáme stále níž, hřeben se zužuje, vjíždíme tedy do staré a úzké úvozové cesty. Klesání je stále prudší a cesta stále užší. Jedeme hluboké rozporky přímo do údolí, které se před námi otevřelo. Trochu to vypadá, jako že jedeme dolu po zdi. V údolí najíždíme na šotolinu vedoucí kolem potoka zpět natankovat k „učitelnici“ a na večeři k našemu Olegovi.
Druhý den ráno vyrážíme dříve. Jsme vybaveni kanystry, neboť nás čeká výjezd na PopIvan, na který jsme se předcházející celý den dívali z Mormoroského hřebenu. Od Olega vyjíždíme po šotolinové cestě hlubokým údolím až na jeho konec. Tam najíždíme na úzký hřeben a velice prudkým stoupáním „vyoráváme“ až na samý vrchol hřebenu pod PopIvanem. Je krásné slunečné počasí. Kousek pokračujeme po dlouhém hřebenu . Na jedné z odboček dáváme levou a hlubokou úvozovou cestou se spouštíme do údolí pod přímý výjezd na PopIvan. Cesta je tak hluboká, že přes úvoz ani nevidíme do lesa. Závěrečná pasáž – tedy 100metrový sjezd do potoka je po tak velikých kamenech a tak prudký, že i přes to, že jedeme na redukci a přerušované brzdíme, tak se nám zvedají zadní kola. Velím tedy dolů z kolek a jednu po druhé spouštíme pomalu kamenopádem na laně až dolů. Všichni úplně propocení , ale asi po hodině dostáváme všechny kolky dolů. Dole u potoka dáváme samozřejmě pauzu se svačinkou. Po 20 minutách ale vyrážíme dál údolím potoka. Jeden brod střídá druhý. Je to paráda. Některé brody zdoláváme v kleče na sedadle. Najednou z ničeho nic se spouští obrovský liják, všichni rychle schovat do křoví pod plachtu. Je na čase dát si malého panáčka na zahřátí.
Liják se rychle přehnal a my pokračujeme asi 5 km, kde odbočujeme a hurá na vrchol PopIvanu. Hned první krátký kopeček je trochu masakr. Prudce nahoru po velikých kamenech v hlubokém bahně úvozové cesty a k tomu ještě v bočním náklonu – hlavně nikdo „neodšlápnout“, ať není úraz. Postupně kopec zdoláváme. Další hodinu jedeme nahoru, je to nádherný výjezd. Hluboké koleje, bahenní louže, rozporky, prudké technické výjezdy a jsme u jezírka – horského plesa. Nádherná podívaná na přírodní jezírko mezi smrky ve výšce 1700mnm – na hranici lesa.
Po fotečce u jezera dále stoupáme, už žádné stromy, jen kleč a kosodřevina, ta po chviličce také končí a už jen mech a kamení – jsme nahoře ve výšce 2 028 m.n.m. Vzhledem k jasnému počasí je skoro celá Podkarpatská Rus před námi jak na dlani. Hledíme na Hoverlu – nejvyšší horu Ukrajiny s výškou 2 061 m.n.m., stojí tam před námi a tak nějak nás má „na háku“, no uvidíme v dalších dnech – právě na ní máme namířeno. Po obrovském množství fotek, které jsme, vzhledem k nádhernému počasí, nahoře pořídili, dotankováváme a velíme k ústupu zpět do údolí – ženou se mraky a vypadá to na pořádnou bouřku. Sjezd do údolí si s náročností cesty nahoru vůbec nezadá. Zvláště rozporky v prudkých sjezdech na rozbahněné cestě nám zaručují stále dostatek adrenalinu. Zpět dole u řeky jsme však cobydup. Najíždíme tedy na další hřeben a obklikou se vracíme s trvalým výhledem na PopIvana. Cesta však vede přímo po hranicích Evropské unie – tedy Ukrajiny a Rumunska. Přijíždíme tedy k domku pohraniční stráže v místě, kam se již nesmí – no první co nás napadlo je celnice z filmu Tři veteráni. Vzhledem k tomu, že máme trvalé povolení pro vjezd do celé této oblasti a místní vojsko nás již z dřívějších návštěv zná, tak po krátké rozpravě s vojáky pokračujeme dál, další 3 hodiny se vracíme zpět na naši základnu. Třetí den je odpočinkový – tedy spíše degustace Rosťova piva z jeho vlastního pivovaru. Celý den jsme strávili na slunci na terase, spousta vyprávění a veliká sranda.
Další den od rána déšť, no spíše trvalá průtrž mračen s nízkou oblačností. Nejsme však slečinky a tak oblékáme nepromoky a vyrážíme na dnešní trip – na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny. Již po 4 km zastavujeme v lese pod stromem, protože déšť je tak prudký, že se prostě nedá jet. Čekáme půl hodiny, déšť neustává, dělíme se tedy na dvě skupiny –první skupina “nejsme mokrý, chceme orat“ a druhá skupina “nejsme mokrý, chceme orat, ale zítra“. Druhá skupina tedy zůstává v nedaleké hospodě a první skupina pokračuje a vyráží vzhůru na Hoverlu. My, tedy první skupina, stoupáme od rozvodněného potoka vzhůru bukovým lesem. Po asi hodině jízdy serpentinami stále nahoru mi praská na CanAmu řemen, ještě že právě přestalo lejt. Vyndáváme vercajk a vyměňujeme variátorový řemen. Po výměně se rozjedu a opět rány, asi tam ještě zůstaly zbytky starého řemenu, byť jsme to čistili, takže znovu rozebrat a pořádně vyčistit. Práce nám odsýpá, takže po 15 minutách startujeme a pokračujeme. Déšť již ustoupil, jsme ale ve výšce 1 800 m.n.m. a vjíždíme do mraků- není vidět na krok. U malé chaty, kde jsou právě místní správci parku, u ohýnku zastavujeme a sušíme se. Oheň nás tak trochu zachránil. Voláme druhou skupinu, ať za námi vyrazí, když už neprší. Zanedlouho byli u nás. Oheň byl tak příjemný, že na konec jsme tam byli tak dlouho, až jsme tam zůstali úplně sami. Mraky stále neustupují, není vidět na krok, a tak nebudeme riskovat další výstup mimo hranici lesa v tak husté mlze, na naší horu, bylo by to nezodpovědné. Vydáváme se tedy, teď už všichni pohromadě, ze sedla po vrstevnici do dalšího sedla a pak zase do dalšího a stále stejně dál a dál. Cesta po vrstevnici je úzká, podmáčená, ale moc pěkné svezení. Škoda že jsme stále v mracích, musejí být odsud nádherné výhledy. Najednou, na úseku asi 15 m vyjíždíme z mraků pod modrou slunečnou oblohu. Sluníčko už padá k horizontu a nám se otevřela ta nádherná panoramata, o kterých jsme mluvili. Úžasné! Impozantní! Okamžitě zastavujeme. Je to paráda. K tomu ještě vidíme mraky, jak doslova přetékají přes nejvyšší vrchol. Něco takového jsme ještě nikdo neviděli. Na sklonku odpoledne sjíždíme do údolí a přesouváme zpět k našemu dočasnému domovu. Večer dali někteří saunu a bazén, někteří jen pivo.
Je nádherné slunečné ráno, úplně jasno, žádný mráček a my máme před sebou poslední den ježdění po Zakarpatské Ukrajině. Vzhledem ke špatnému počasí při výjezdu na Hoverlu se všichni jednomyslně shodujeme s dnešním programem – „zkusíme jí znovu“. Aby to nebyla úplně stejná cesta, najedeme na ni v protisměru, než jak jsme jeli včera. Postupně se prokousáváme stoupáním až na vrcholový hřeben. S trvalým výhledem na Hoverlu se k ní stále více přibližujeme. Je nádherné počasí, teplo, bezvětří. Cestou opláchnout pot v horské bystřině. Všichni si užíváme poslední den. V poledne se dostáváme do sedla, v kterém jsme předcházející den v mracích skončili, nyní teprve vidíme, co nás čeká. Už od prvních metrů je vidět, že pokud to někdo někdy již dříve jel, tak jedině na krosce. Pomalu se posouváme vzhůru po úzké cestičce. Náklon vpravo, náklon vlevo, pak vrknout (krátce přidat plyn), pak zadout (dlouze přidat plyn), pak zase vrknout a tak stále znovu a znovu přes veliké kameny, po kraji rokle, pak vyskočit na kamenný schod, pak na další. No krásná tři čtvrtě hodinová technická pasáž. Vyjíždíme až do výšky 1 900 m.n.m. Tady zastavujeme, protože dál je to jen vysokohorská turistika pro pěší. Udělali jsme si hodinovou pauzu, kdo chce, jde dalších 200 výškových metrů až na vrchol. My ostatní uleháme do trávy k odpočinku. Po návratu některých nadšenců z vrcholu Hoverly sedáme na kolky a po dalším nádherném hřebenu se vracíme zpět na základnu.
Po návratu krátký odpočinek, balíme všechny věci, nakládáme kolky a večer vyrážíme k domovu. Karpaty se svými poloninami na Zakarpatské Ukrajině jsou prostě nádherné. Reliéf krajiny je samozřejmé, vzhledem ke stejnému pohoří, velice podobný Rumunským Karpatům, kam také jezdíme, ale Ukrajina je prostě Ukrajina – jedinečná oblast střední Evropy se skutečně divokou panenskou přírodou. Je neuvěřitelné, co všechno dovede příroda na naší zemi „vymodelovat“, jak je ta příroda rozmanitá. Když si člověk může vyjet na kolce na nejvyšší dunu severní Afriky , pak si vyjede na kolce na nejvyšší horu Ukrajinských Karpat, pak si projede severní i jižní oblasti Rumunuských Karpat, projede si Alpy, Balkán a jiná zajímavá místa, tak lze jen konstatovat, že kolka člověku skutečně umožňuje zažít skutečně nezapomenutelná dobrodružství.


Jak se vám líbil tento článek?

Průměr: 1.00 Známkováno: 7x

Další cestopisy z Ukrajina

Ukrajina - Закарпатська область

08.07.2014, Cestopisy
Po vydařeném výjezdu do Rumunska js...

Ukrajina / Rumunsko 2009

15.07.2009, Cestopisy
Tak a je to tady, druhá hodina odpolední, v práci mě vyzvedává David, bereme starýho dobrýho Mercedesa s vlekem a už to ...


Nepřehlédněte

Kalendář akcí

  Duben 2018  
PoÚtStČtSoNe
2627282930311
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
30123456

Čtyřkolkářský sport





English, Deutsch    Nahoru

Copyright © 2008-2018 Quadmania.cz, Kontakty – ISSN 1214-7125 – RSS kanál Loga Quadmania.cz ke stažení, V:0.72s

Nahlásit chybu / vylepšení na této stránce